ECLI:CZ:US:2012:3.US.467.12.1
sp. zn. III. ÚS 467/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CONNEXION GROUPE, a. s., se sídlem Karlovy Vary, Dr. Davida Bechera 1177/26, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 14, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2010 č. j. 18 Co 73/2010-130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 37/2011-158 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se domáhá zrušení ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen "vyhláška č. 372/2001 Sb."), neboť je názoru, že je rozporné s článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 79 odst. 3 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 13 C 219/2009 se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 č. j. 18 Co 73/2010-130 potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 11. 2009 č. j. 13 C 219/2009-102 v části, v které byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit Společenství vlastníků jednotek Nádražní 263/31 v Nové Roli (žalobci), jehož je stěžovatelka členem jakožto vlastník nebytových prostor v domě v jeho správě, částku 73 524,50 Kč z titulu dluhu na úhradě měsíčních příspěvků na správu domu a pozemku a záloh za poskytnuté služby, vypočtených na základě ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 37/2011-158 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z procesního hlediska jde o věc ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., protože rozhodování o výši příspěvků členů společenství na správu domu a pozemku, jakož i o výši záloh na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb spadá do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek (usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 2702/2007, uveřejněné pod č. 1/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Oproti tomu je stěžovatelka opačného názoru, jestliže předmětem sporu bylo zaplacení peněžité částky a rozhodování či jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen "shromáždění") napadeno nebylo; má totiž za to, že pouze spory vzešlé z jednání (rozhodování) shromáždění představují "vnitřní" spory obdobné korporátní agendě, u nichž zákon analogicky připouští soudní přezkum. K návrhu na zrušení ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. stěžovatelka uvádí, že napadené ustanovení v rozporu se zmocněním založeným ustanovením §98 odst. 8 ve spojení s ustanovením §78 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ukládá povinnosti subjektům, které nejsou konečnými spotřebiteli, což je právě její situace, jelikož předmětná nebytová jednotka má samostatný vnější vchod a není napojena na společný rozvod teplé vody v domě; je tak nucena hradit až polovinu nákladů na teplo, které ve skutečnosti neodebírá.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku s procesním závěrem Nejvyššího soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí jeho usnesení běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Oproti stěžovatelce - nadto - kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným usnesením vrchního soudu Ústavní soud neshledává.
Návrh na zrušení ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. je pak zjevně neopodstatněný, neboť svým rozsahem zmocnění založené ustanovením §98 odst. 8 ve spojení s ustanovením §78 odst. 5 energetického zákona (které za konečné spotřebitele považuje všechny uživatele bytů a nebytových prostorů bez ohledu na odpojení od vnitřního rozvodu vytápění a teplé užitkové vody) nepřekračuje. Rozúčtování základní složky na tepelnou energii a na poskytování teplé užitkové vody mezi všechny vlastníky bytů a nebytových prostorů dle ustanovení §4 a §5 vyhlášky č. 372/2001 Sb. má v obecné rovině své opodstatnění, jestliže i vlastníci bytů a nebytových prostor odpojených od vnitřního rozvodu využívají vytápěné společné domovní prostory a mají užitek z jejich sousedství.
Ke shodnému závěru - o zjevné neopodstatněnosti - bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť jeho protiústavnost stěžovatelka odvíjela výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.
Ústavní soud proto ústavní stížnost i návrh na zrušení ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. v senátě (bez jednání) usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu