ECLI:CZ:US:2012:3.US.484.12.1
sp. zn. III. ÚS 484/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Šlikova 9, družstva, IČ 251 05 655, se sídlem Šlikova 1119/9, 169 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 14 Co 415/2011-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2012, napadá stěžovatel rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 14 Co 415/2011-57, kterým odvolací soud změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2011 č. j. 7 C 514/2009-40 ve výroku II tak, že stěžovateli jako žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatel tvrdí, že změnou výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť to prý byla nepochybně žalobkyně - Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, kdo zavinil, že řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 514/2009 muselo být zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní.
Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení částky 1 300 000,- Kč jako tržní hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, který nabyla v rámci projednání dědictví po zemřelém členu družstva a nájemci družstevního bytu č. 5 R. W. na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 26 D 246//2007-56. Dne 30. 6. 2011 vzala žalobkyně žalobu zpět s odůvodněním, že stanoveného cíle ve věci sp. zn. 7 C 514/2009 již dosáhla v jiném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 169/2010. Obvodní soud pro Prahu 6 proto řízení zastavil a přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s odůvodněním, že důvodem procesního postupu žalobkyně byla neustálená judikatura v rozhodování obecných soudů "ohledně možnosti státu zdědit členský podíl družstva v důsledku odúmrti".
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. a §150 o. s. ř., jehož výklad tak údajně představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. S právem na spravedlivý proces také souvisí, uvádí dále stěžovatel, i právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Jestliže byl nucen v předmětném řízení, které bylo následně zastaveno, učinit více úkonů v rámci svého právního zastoupení, měl právo na náhradu těchto vynaložených nákladů řízení.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 20. 7. 2011 č. j. 7 C 514/2009-40 zastavil řízení o zaplacení částky 1 300 000,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 77 040,- Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že žalobkyně vzala podáním došlým dne 30. 6. 2011 žalobu zpět s ohledem na výsledek řízení, vedeného před Městským soudem v Praze, v němž bylo určeno, že žalobkyně je členem bytového družstva a nájemkyní předmětného bytu z titulu odúmrti, což stěžovatel od počátku řízení popíral.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2011 č. j. 14 Co 415/2011-57 změnil výrok usnesení soudu prvního stupně a stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.
Ohledně měnícího výroku odvolací soud konstatoval, že v předmětné věci bylo zahájeno řízení v době, kdy ještě nebyla ustálena judikatura soudů ohledně možnosti státu zdědit členský podíl v důsledku odúmrti. Procesnímu postupu žalobkyně proto nelze upřít opodstatnění, pokud za této situace volila možnost zajistit majetková práva alespoň zaplacením členského podílu.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je stěžovatelovo tvrzení, že ve věci nebyly dány relevantní důvody pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za situace, v níž podaný žalobní návrh byl vzat zpět pro změnu judikatury obecných soudů.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné zákonnosti". Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn pouze v případě, že by shledal porušení některého základního práva nebo svobody.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 77/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že jejich výklad v konkrétní věci spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace citovaného ustanovení §150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Tento postup soudu je spojen s jeho úvahou, která vychází z jím posouzených kritérií a hledisek, přičemž jejich objektivní zpětné posouzení není možné a Ústavnímu soudu nepřísluší.
Dodržení zásad spravedlivého procesu, jehož údajného porušení se stěžovatel v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak (v obecné rovině) přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí.
Odvolací soud považoval za relevantní pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. skutečnost, že procesní postoj žalovaného v projednávané věci byl ve vztahu k požadovanému plnění od počátku řízení negativní. Navíc, a to je v projednávané věci podstatné, ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodu změny judikatury soudů ohledně sporné otázky, jestli na stát může odúmrtí přejít členský podíl v bytovém družstvu a spolu s ním i právo nájmu družstevního bytu po zůstaviteli.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 31 Cdo 316/2008, který je pro posouzení této problematiky v předmětné věci určující. I když Nejvyšší soud v citovaném rozsudku vycházel ze závěrů usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, které shledal i v jím projednávané věci za správné a přiléhavé, věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními §19 a §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato skutečnost tak podle názoru odvolacího soudu nemohla jít k tíži žalobkyně, což se odrazilo v aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Při posuzování otázky, zda v předmětné věci jde o výjimečný případ a jestli tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, tak soud vzal v úvahu nejen okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, ale i postoj stěžovatele před podáním žaloby a "právní souvislost s projednávaným případem", tedy skutečnost, že výše uvedená problematika byla jednoznačně vyřešena právě až výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Důvody, které shledal odvolací soud pro aplikaci citovaného ustanovení §150 o. s. ř., jsou sice vysvětleny "jen" v jednom odstavci napadeného usnesení, přesto však nelze dospět k závěru, že právě toto stručné odůvodnění má za následek protiústavnost napadeného usnesení.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu