ECLI:CZ:US:2012:3.US.493.12.1
sp. zn. III. ÚS 493/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. J., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011 č. j. 27 Co 300/2010-50 a Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010 č. j. 20 C 188/2009-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky v jeho obchodněprávní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 č. j. 27 Co 300/2010-50 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010 č. j. 20 C 188/2009-30 ve výroku ve věci samé, jímž - jednaje v nepřítomnosti účastníků podle ustanovení §115a o. s. ř. - uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci ve výroku rozsudku specifikovanou částku.
Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel v ústavní stížnosti shledává v absenci dokazování v řízení před soudem prvního stupně, jestliže procesní spis neobsahuje žádný protokol či zvukový (zvukově obrazový) záznam o provedení dokazování; ve spisu je přítomen pouze protokol ze dne 28. 6. 2010, podle kterého soud po konstatování, že bude postupováno dle ustanovení §115a o. s. ř. vyhlásil rozsudek. Stěžovatel je názoru, že vyhotovení náležitého protokolu je zde důležité, aby bylo možno přezkoumat, zda soud všechny důkazy obsažené ve spise provedl, příp. které naopak provést opomněl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Není spolehlivého podkladu pro úsudek, že soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž by vycházel z listinných důkazů, jež mu byly v procesním spisu k dispozici; z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, o jaké důkazy šlo a co z nich zjistil. Jinak řečeno, nelze dovodit, že obecný soud postupoval v kolizi s judikatorním i doktrinálním výkladem ustanovení §115a o. s. ř., jež upravuje situaci, kdy k projednání věci netřeba nařídit jednání.
Stěžovatel ostatně ani nenamítá, že by soud některý důkazní prostředek opomenul či z něj učinil skutkové zjištění nesprávné.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; v této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu