ECLI:CZ:US:2012:3.US.502.09.1
sp. zn. III. ÚS 502/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti: a) H. W., b) J. D. c) R. L., zastoupených JUDr. Helenou Šnajdrovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2008 č. j. 28 Cdo 1303/2008-189 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2007 č. j. 19 Co 263/2007-159, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelky napadají všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejich názoru byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces se podle jejich názoru odrazilo především v "nedostatku návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé".
Stěžovatelky odvolacímu soudu vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, neboť hodnotil pouze některé z provedených důkazů, zejména pak ty, které směřovaly k závěru o způsobilosti zemřelé matky stěžovatelek - V. V. k právním úkonům (plnou moc udělenou jejich matkou obecnému zmocněnci L.), aniž vzal v úvahu zejména svědecké výpovědi, z nichž vyplývalo, že jejich matka, s ohledem ke svému věku a zdravotnímu stavu, nebyla bez přítomnosti některé ze stěžovatelek a svého právního zástupce v době podpisu dohody o budoucí darovací smlouvě schopna posoudit a pochopit správný obsah tohoto dokumentu. Podle jejich názoru nebyl podpis této smlouvy ze strany jejich matky učiněn svobodně.
Z plné moci údajně odvolací soud vyvodil zcela nesprávné závěry, které nebyly podloženy dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků. Stěžovatelky poukazují na obsáhlé dokazování provedené v nalézacím řízení, jehož zjištění nekorespondují s "dodatečně provedeným skutkově nepodloženým důkazem v odvolacím řízení", což údajně mělo za následek dotčení zásad spravedlivého procesu.
Dovolacímu soudu stěžovatelky vytýkají, že ačkoli označily za dovolací důvod ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., dovolací soud se údajným pochybením odvolacího soudu a obsahem spisu vůbec nezabýval, neboť dovolání odmítl s poukazem na závěr, že v předmětné věci neshledal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení o stanovení povinnosti uzavřít darovací smlouvu ve věci žalobce F. V. proti stěžovatelkám jako žalovaným rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti stěžovatelkám uzavřít s ním darovací smlouvu ohledně ideálních tří osmin domu čp. xxx se stavební parcelou č. xxx o výměře 349 m2 v Praze 1, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město (dále jen "předmětná nemovitost"), v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 7 C 269/95 zamítl.
V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek, přičemž znalec z odvětví psychiatrie uvedl, že V. V. trpěla od roku 1997 vaskulární demencí; možné projevy této nemoci byly již v roce 1996. Přítomnost demence u jmenované v době podpisu dohody ze dne 19. 5. 1994 nemohl z dostupných materiálů ani potvrdit, ani vyvrátit. V. V. netrpěla Alzheimerovou chorobou.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že V. V. se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 10 C 174/92-48, který nabyl právní moci dne 2. 4. 1994 a následně došlo mezi ní jako oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. k uzavření dohody o vydání věci, předmětných nemovitostí. Její nárok byl zpochybněn F. V., jehož žalobě soud nevyhověl. V obavě ze ztráty vlastnictví k předmětným nemovitostem ať již jako celku či jejich větší části vedla V. V. jednání ohledně darování 3/8 předmětných nemovitostí F. V. nejprve prostřednictvím své dcery J. D. a zmocněných advokátů - JUDr. S. a JUDr. S. Konečné znění dohody těmito právními zástupci nebylo odsouhlaseno a bylo jí předloženo k podpisu dne 19. 5. 1994 za přítomnosti notáře JUDr. H. a F. V. Soud prvního stupně konstatoval, že i když ze znaleckého posudku nelze učinit jednoznačný závěr, že v době podpisu dohody V. V. trpěla duševní poruchou, která by ji činila neschopnou k právním úkonům, přesto bylo prokázáno, že nejednala svobodně, ale pod tíhou nastalé situace, jak předpokládá ustanovení §37 občanského zákoníku, takže se žalobce nemůže domáhat plnění z neplatného právního úkonu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 č. j. 19 Co 263/2007-159 změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelkám do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít s žalobcem jako obdarovaným darovací smlouvu, kterou do vlastnictví žalobce bezplatně převedou 3/8 předmětných nemovitostí. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním některých důkazů (závěry znaleckého posudku o zdravotním stavu V. V., dopisem Mgr. Č., plnou mocí ze dne 23. 5. 1994 pro zmocněnce P. L.) a dospěl k závěru, že výsledky dokazování provedené soudem prvního stupně neodůvodňují závěr o absenci svobodné vůle při uzavření dohody u V. V., ale mohly by odpovídat závěru o nedostatku způsobilosti činit právní úkony podle ustanovení §38 občanského zákoníku pro duševní poruchu. Závěr o duševní poruše V. V. v rozhodné době z provedených důkazů nevyplývá. Bylo proto na stěžovatelkách, aby prokázaly přechodnou duševní poruchu u V. V. v době jejího podpisu dne 19. 5. 1994, která ji činila nezpůsobilou dohodu podepsat. Takový důkaz předložen nebyl. Nepřítomnost právních zástupců či dcery V. V. při uzavření smlouvy není důvodem pro takový závěr.
Podle názoru odvolacího soudu bylo nutné tvrzení V. V. o okolnostech uzavření dohody posoudit podle ustanovení §37 občanského zákoníku jako psychický nátlak, nikoli jako tíseň podle ustanovení §49 občanského zákoníku. V. V. měla i po obdržení dopisu ze dne 8. 4. 1994 možnost svobodného rozhodnutí, jestli bude i nadále zastávat své procesní postoje či nikoli. Ani uzavření smlouvy v omylu podle názoru odvolacího soudu nelze potvrdit, stejně jako tvrzení stěžovatelek, že v případě uzavření smlouvy se žalobcem by šlo o výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 č. j. 28 Cdo 1303/2008-189 dovolání stěžovatelek zamítl, přičemž dospěl k závěru, že nemohl přisvědčit dovolacím důvodům stěžovatelek, že by odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, anebo že by věc posoudil podle nesprávného právního předpisu anebo že by aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud se při posouzení předmětné věci neztotožnil s názorem stěžovatelek, že by zejména ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zásad důkazního řízení a tím i k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky jinak hodnotí důkazy provedené soudem prvního stupně a znovu opakované v řízení odvolacím, přičemž z nich vyvozují i odlišné právní závěry.
V projednávané věci byly otázkami stěžejními posouzení, zda právní předchůdkyně stěžovatelek v době podpisu dohody jednala v duševní poruše, v omylu či tísni. Obecné soudy tedy zvažovaly naplnění hledisek ustanovení §37, §38 a §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Tyto otázky byly soudy obou stupňů v průběhu řízení zvažovány, přičemž odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právní úkon učiněný dne 19. 5. 1994 V. V. byl neplatný pro vadu vůle na straně jednající fyzické osoby ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu skutkový závěr o stresu, zmatenosti a nedostatečné orientaci V. V. v době podpisu dohody ze dne 19. 5. 1994 nenaplňuje náležitosti ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, že nešlo o právní úkon svobodný. Jednoznačný důkaz o tom, že V. V. jednala v době podpisu dohody dne 19. května 1994 v duševní poruše, což by byl důvod pro neplatnost úkonu podle ust. 38 odst. 2 obč. zák., se žalobkyním nepodařilo podat. K tomu je potřeba odborných znalostí, tedy provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Soud prvého stupně sice tímto způsobem postupoval, neboť nechal k otázce, zda V. V. jednala v době podpisu dohody o budoucí darovací smlouvě v duševní poruše, zpracovat znalecký posudek MUDr. M. M., CSc., znalce z oboru zdravotnictví-psychiatrie, z něhož vzal za prokázané, že V. V. nepochybně trpěla od roku 1995 a pravděpodobně již v roce 1994 vaskulární demencí s přechodnými stavy zmatenosti. Demence těžšího stupně byla prokázána v roce 1997. Odvolací soud však zdůraznil, že přítomnost demence v době uzavření dohody ze dne 19. 5. 1994 nelze z dostupných materiálů ani doložit, ani vyvrátit.
Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Závěry posudku odpovídaly ostatním provedeným důkazům. Odvolací soud se také zabýval a řádně vypořádal i s dalšími (možnými) případy neplatnosti právního úkonu, které byly stěžovatelkami uplatňovány současně. Skutečnost, že se naplnění předpokladů, které činí právní úkon jednající osoby neplatným, prokázat nepodařilo, nelze považovat za porušení jejich práva na spravedlivý proces za situace, kdy řízení v předmětné věci bylo zahájeno již v roce 1995 a obecné soudy rozhodovaly v téže věci opakovaně. V průběhu řízení měly stěžovatelky dostatek možností navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a právně argumentovat.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval řádně v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem. Mezi zjištěními odvolacího soudu a skutkovými a právními závěry, jež z něho vyvodil, nelze shledat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ani v postupu dovolacího soudu nebyla shledána žádná pochybení, která by měla ústavněprávní relevanci.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu