ECLI:CZ:US:2012:3.US.51.12.1
sp. zn. III. ÚS 51/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 31 Co 274/2011-138, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o vyklizení bytu. Podle stěžovatelky bylo rozhodování obecných soudů zatíženo projevem libovůle a obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 6. 2010 č. j. 3 C 241/2009-76, byla stěžovatelka uznána povinnou vyklidit byt, specifikovaný v rozsudku, a vyklizený jej předat žalobci. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné zdůraznil, že stěžovatelka si musela být vědoma charakteru bytu jako bytu služebního, neboť jí byl dán k dispozici právě v souvislosti s její funkcí ředitelky základní školy. Po ukončení pracovního poměru stěžovatelky s ní žalobce uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou. Stěžovatelce tedy musela být zřejmá jak určitost nájemní smlouvy, tak i skutečnost, že byt je určen k zajištění bytové potřeby zejména pro zaměstnance školy. Odvolací soud se podrobně zabýval i dalšími námitkami, které stěžovatelka zopakovala i v ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Není tedy další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Podrobně se zabýval argumenty stěžovatelky, které zopakovala i v ústavní stížnosti, a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, aniž by bylo nutno cokoli zde opakovat nebo zdůrazňovat.
Zásady spravedlivého procesu podle Listiny zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu