ECLI:CZ:US:2012:3.US.52.12.1
sp. zn. III. ÚS 52/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, 792 01 Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2011 č. j. 23 Cdo 3199/2011-130, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2011 č. j. 7 Cmo 274/2010-112, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2010 č. j. 26 Cm 214/2007-87, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2012, napadl stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy ČR.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich i nesprávný právní závěr, přičemž zcela opomněly provést důkazy, které údajně měly pro rozhodnutí ve věci samé zásadní význam. Podstatou občanskoprávního sporu, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce, bylo posouzení otázky, zda žalovaný JUDr. P. L., právní zástupce stěžovatele jako žalobce v jiném řízení, vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 86/2004 proti žalovanému D. V. o zaplacení částky 576 225,- Kč s příslušenstvím, porušil své povinnosti vyplývající ze zákona o advokacii, resp. smlouvy o právním zastoupení tím, že údajně stěžovatele nepoučil o povinnosti zaplatit v předmětném řízení soudní poplatek, nezaslal mu výzvu k jeho zaplacení, nezaslal mu usnesení o zastavení řízení a proti tomuto usnesení nepodal odvolání, i když bylo přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že výše jmenovaný advokát znal jeho bydliště pod adresou O., neboť tento advokát odstranil vady podání ze dne 30. 7. 2004 tím, že doplnil právě tuto adresu stěžovatele (č. l. 17 předmětného spisu). Pokud stěžovatel později v podání ze dne 28. 11. 2005 napsal, že po svém přestěhování zapomněl tuto změnu (bydliště) sdělit svému advokátovi, pak prý jde o listinu sepsanou jeho jménem jmenovaným advokátem. Tvrzení JUDr. L., že výzvu stěžovateli k úhradě soudního poplatku marně zasílal na jemu známé adresy, je prý tak potvrzována pouze účastnickou výpovědí JUDr. L. Podle názoru stěžovatele jediný relevantní důkaz, kterým by mohla být potvrzena věrohodnost takového tvrzení, by bylo předložení podacího lístku k předmětné doporučené zásilce, což se však nestalo.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Ostravě v pořadí druhým rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele (v procesním postavení žalobce), podanou proti žalovanému advokátovi JUDr. P. L. o zaplacení částky 576 225,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Škoda měla stěžovateli vzniknout v souvislosti se zastavením řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 86/2004 proti D. V., které bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem.
Krajský soud porušení povinností žalovaným JUDr. P. L. (ve smyslu ustanovení §27 zákona č. 85/1996 Sb., v platném znění) nezjistil. Naopak konstatoval, že žalovaný se snažil stěžovatele kontaktovat na všechny tři jemu známé adresy, resp. na telefonní číslo, aby mu zaslal výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku, avšak bezvýsledně.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 5. 2011 č. j. 7 Cmo 274/2010-112 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2010 č. j. 26 Cm 214/2007-87 jako věcně správný, přičemž se zabýval otázkou naplnění tří základních předpokladů odpovědnosti za škodu (porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, v jejímž důsledku vznikla stěžovateli škoda a existence příčinné souvislosti mezi nimi) a dospěl k závěru, že žalovaný v souvislosti s poskytováním právních služeb neporušil jakoukoli povinnost vůči stěžovateli; stěžovatele žalovaný poučil o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Ten však neposkytl žalovanému potřebnou součinnost poskytnutím platné kontaktní adresy. I když odvolací soud zjistil existenci škody, která stěžovateli zastavením řízením vznikla v souvislosti s promlčením žalované pohledávky, konstatoval, že její vznik nezavinil žalovaný porušením jakékoli právní povinnosti.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 10. 2011 č. j. 23 Cdo 3199/2011-130 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť stěžovatel uplatnil v dovolání nepřípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. za situace, v níž mohla být přípustnost dovolání zvažována pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavnosti, zejména zásad spravedlivého procesu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu proto není ochrana "běžné" zákonnosti, ale ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako obecné soudy v odvolacím řízení, a aby věc posuzoval z hlediska "běžné" zákonnosti.
Ústavněprávní argumentace v souvislosti s tvrzením stěžovatele o porušení jeho základních práv v pravomocně skončeném řízení se soustřeďuje na polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a s právním názorem těchto soudů, že žalovaný při poskytování právní pomoci stěžovateli neporušil žádné povinnosti stanovené právním předpisem nebo smlouvou o právním zastoupení.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele byly již předmětem zkoumání odvolacího soudu, který na ně odpovídajícím způsobem reagoval. Stěžovatel založil své tvrzení o údajném porušení zásad spojených s hodnocením důkazů na vlastním hodnocení, které nemá oporu ve výsledcích poměrně obsáhlého dokazování.
Pokud některé návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nalézací soud odmítl, pak v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval jejich provedení pro rozhodnutí ve věci za podstatné. Polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními soudů nedosahuje sama o sobě úrovně porušení ústavnosti. Stěžovatel nevysvětlil, jakou povinnost stanovenou konkrétním právním předpisem, resp. smlouvou o právním zastoupení, měl žalovaný svým jednáním porušit a v čem takové porušení povinnosti spočívalo. Obecné soudy správně konstatovaly, že stěžovatel sám neprojevil o průběh zahájeného řízení odpovídající zájem a neposkytl žalovanému patřičnou součinnost.
Důkazní břemeno k prokázání porušení právní povinnosti jako předpokladu občanskoprávní odpovědnosti leží v civilním sporu výhradně na poškozeném (tedy žalobci). Neunesení důkazního břemene v řízení před soudem má za následek procesní neúspěch ve sporu. Stěžovateli se prokázat porušení konkrétní právní povinnosti žalovaným nepodařilo. Důsledkem této procesní situace bylo neprokázání i třetího předpokladu odpovědnosti škůdce - příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a následkem, škodou.
Závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Za této situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu