ECLI:CZ:US:2012:3.US.590.10.1
sp. zn. III. ÚS 590/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti VK -STAVPOL, spol. s r.o., sídlem Valašské Klobouky, Sychrov, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1919/2008, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 60 Co 426/2007 a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. 35 C 48/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví identifikovaným usnesením Okresní soud ve Zlíně zamítl stěžovatelčinu žalobu na obnovu řízení o zaplacení částky 45 376 Kč s příslušenstvím (v němž vystupovala jako žalovaná), neboť dospěl k závěru, že předložený nový znalecký posudek (znalce M. S.), který si nechala vypracovat, tvrzený důvod obnovy nepředstavuje.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně (k odvolání stěžovatelky) potvrdil, a s jeho závěry se ztotožnil; soudu první instance nicméně vytkl, že se výslovně nezabýval dalším důvodem obnovy, a sice tvrzením, že soudem ustanovený znalec Ing. J. K. pracoval (a i nadále pracuje) pro žalobkyni (společnost Telefónica 02 Czech Republic, a.s.), o čemž v původním řízení stěžovatelka nevěděla. Odvolací soud však dospěl k závěru, že na výsledku řízení se tím ničeho nemění, jestliže tento důvod obnovy byl uplatněn opožděně, po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty dle ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelčino dovolání poté Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje závěru odvolacího soudu, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, a vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dovodil, že se měla o důvodu obnovy (podjatosti znalce Ing. K.) dozvědět již v době před zadáním posudku znalci M. S. Pokud by bylo toto tvrzení správné, tak by jej nepochybně uvedla již v samotné žalobě; ve skutečnosti se o možné podjatosti znalce dozvěděla až "asi tři týdny" před jednáním soudu prvního stupně dne 19. 7. 2007, kde tuto námitku vznesla. Stěžovatelka se nadto domnívá, že oba nižší soudy nejednaly v souladu s ustanovením §127 odst. 2) o. s. ř., neboť adekvátně nereagovaly na nejasnosti a obecná konstatování znaleckého posudku Ing. K., a samy nenařídily další (revizní) znalecký posudek.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Na prvním místě je nutné zdůraznit, že při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti lze vzít relevantně v úvahu toliko argumentaci, že odvolací soud nedůvodně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení (v rozhodném důvodu) byla podána po uplynutí zákonné tříměsíční subjektivní lhůty. Oproti tomu stěžovatelčina námitka o údajném porušení ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. je totiž prizmatem (nejen) ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žaloby na obnovu řízení irelevantní prima facie.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - žalobkyni příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.
Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené "nové" skutečnosti takovými - v daném případě pro nedodržení zákonné subjektivní lhůty podle §233 odst. 1 o. s. ř. - neshledaly.
V kontextu ústavněprávního přezkumu je významné, že obecné soudy stěžovatelčinu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní rozhodovací praxi obecných soudů, jakož i názorům doktríny; již proto nemohou - jako takové - představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a stěžovatelkou vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l Listiny) potud neobstojí.
Stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy, jež se odbývá (s níže uvedenou výjimkou) výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to právě z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu ve vztahu k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti", jak bylo řečeno, referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního není.
Jedinou námitkou stěžovatelky, jež může mít potenciál ústavněprávní relevance, je její tvrzení, že odvolací soud řádně neodůvodnil svůj závěr o marném uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení (uplatnění konkrétního důvodu obnovy). Ani té však nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu ve spojitosti s vyjádřením stěžovatelky obsaženým v jejím odvolání (viz č.l. 33 spisu) se bezpochyby podává, že vědomí dlouhodobé spolupráce Ing. K. se žalobkyní bylo jedním z impulsů zadání zpracování znaleckého posudku znalci M. S. již dne 27. 11. 2006; uplatnila-li proto stěžovatelka tento důvod obnovy řízení až při jednání konaném dne 19. 7. 2007, učinila tak - vskutku - zjevně opožděně. Stěžovatelčino tvrzení, že se o tomto důvodu obnovy dozvěděla "až asi tři týdny před jednáním soudu první instance", tak obstát nemůže, a naopak obstojí ten závěr odvolacího soudu, který stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizuje.
Absence (dalších) ústavněprávně relevantních námitek pak spolu s tím vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu zájmu stěžovatelky) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že je návrhem zjevně neopodstatněným.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu