ECLI:CZ:US:2012:3.US.590.12.1
sp. zn. III. ÚS 590/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Česká republika - Ředitelství vodních cest České republiky, se sídlem Vinohradská 2396/184, 130 52 Praha 3, IČ: 67981801, právně zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem AK se sídlem Týn 1049/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 6 As 19/2011-728 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 3. února 2011 č. j. 52 A 21/2010-648, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. února 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 6 As 19/2011-728, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 3. února 2011 č. j. 52 A 21/2010-648, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatelka byla účastnicí soudního řízení vedeného ve správním soudnictví před Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod. sp. zn. 52 A 21/2010. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 3. 2. 2011 bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. prosince 2005 č. j. KrÚ - 22569/167/2005/OM/KI a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 11. října 2005 č. j. ST 854/2004/Zd. a dále bylo rozhodnuto, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 11. října 2005 č. j. ST 854/2004/Zd., jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby s názvem "Nový plavební stupeň Přelouč".
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 6 As 19/2011-728 bylo rozhodnuto, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 3. února 2011 č. j. 52 A 21/2010 - 648 se v části výroku zrušující rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 11. října 2005 č. j. ST 854/2004/Zd. zrušuje (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že kasační stížnost se v části směřující proti výroku téhož rozsudku zrušujícímu rozhodnutí žalovaného zamítá.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší správní soud projednaly žalobu žalobců, aniž by se řádně zabývaly podmínkami řízení, tj. oprávněním žalobců podat žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Nedostatek podmínek řízení spočívající v absenci aktivní legitimace žalobců prý stěžovatelka v řízení před obecnými soudy opakovaně uplatnila, a to i jako hlavní důvod své kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu. Konkrétně stěžovatelka opakovaně argumentovala tím, že oba žalobci podali žádost o informování o zahájení správních řízení podle §70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. až více než jeden měsíc po zahájení předmětného územního řízení u správního orgánu prvního stupně, tj. u Městského úřadu Přelouč. Tím, že Městský úřad Přelouč žalobcům informaci o územním řízení zahájeném před podáním žádosti zaslal a s žalobci jednal jako s účastníky řízení, způsobil újmu stěžovatelce jakožto žadatelce o vydání územního rozhodnutí, které v důsledku procesních obstrukcí žalobců a následně podaných žalob bylo obecnými soudy zrušeno. Krajský soud i Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky aplikovaly §70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb. ve znění účinném v době předmětného územního řízení extrémně extenzivním způsobem, čímž bylo popřeno znění příslušného zákonného ustanovení, které stanovilo, že "Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka řízení". Stěžovatelka zdůrazňuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je vymezit již na počátku řízení okruh účastníků z řad občanských sdružení a omezit rovněž případné procesní obstrukce a účelový postup ze strany těchto sdružení. Interpretace a aplikace těchto ustanovení krajským soudem i Nejvyšším správním soudem, která umožňuje vstup občanských sdružení do správních řízení kdykoli v jejich průběhu, je podle stěžovatelky v naprostém rozporu s jazykovým, systematickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona, přičemž zároveň tímto postupem bylo zasaženo do jejích práv, neboť v důsledku tohoto postupu obecných soudů bylo zrušeno pravomocné územní rozhodnutí vydané stěžovatelce.
Důvod pro zrušení předmětného územního rozhodnutí rozsudkem krajského soudu a rozsudkem Nejvyššího správního soudu podle stěžovatelky nebyl dán. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky dále vůbec nezabýval jejími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. Stěžovatelka namítala, že krajským soudem dovozovaná drobná formální pochybení správních orgánů jsou v naprostém nepoměru s újmou, která je stěžovatelce způsobena zrušením územního rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že formalistické kasační rozhodnutí soudu znamená porušení zásady proporcionality, která je součástí garancí demokratického právního státu vyplývajících z čl. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka konstatuje, že v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu k této námitce není nic uvedeno a že Nejvyšší správní soud tuto námitku zcela opomenul. Stěžovatelka dále ve své kasační stížnosti namítala, že v napadeném rozsudku se krajský soud nezabýval dostatečně podmínkami aktivní legitimace žalobců spočívajícími v dodržení osmidenní lhůty ke sdělení o úmyslu občanského řízení účastnit se předmětného územního řízení, vyplývající z §70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu prý vyplývá, že touto námitkou se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval, a to zejména ve vztahu k žalobci ad b).
Porušení vlastnického práva stěžovatelky pak vyplývá z toho, že stěžovatelka investovala do přípravy projektu "Nového plavebního stupně Přelouč", budovaného ve veřejném zájmu, stovky milionů korun. V důsledku účelového postupu žalobců a v důsledku popsaných pochybení obecných soudů (a průtahů v řízení před nimi) tyto investice byly znehodnoceny, pokud ne zcela zmařeny, neboť realizace projektu byla přinejmenším o šest či více let odložena, a zda projekt bude možné vůbec realizovat, není dosud jasné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V ústavní stížnosti stěžovatelka převážně uplatňuje tytéž námitky, jaké uplatnila již ve své kasační stížnosti a se kterými se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval i otázkou, zda žalobci byli aktivně legitimování k podání správní žaloby a dospěl k závěru, že jak žalobce ad a), tak žalobce ad b) se platně stali účastníky správního řízení a byli tak aktivně legitimováni k podání žaloby ke krajskému soudu.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu Nejvyššího správního soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala dále zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 3. února 2011 č. j. 52 A 21/2010-648, a to v celém rozsahu. Jak z výše uvedeného vyplývá, rozsudek krajského soudu byl v části výroku zrušující rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 11. října 2005 č. j. ST 854/2004/Zd. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 6 As 19/2011-728 zrušen. Zbývající částí výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (ve vztahu k níž byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem zamítnuta), bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. prosince 2005 č. j. KrÚ - 22569/167/2005/OM/KI a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. U Krajského úřadu Pardubického kraje tedy bude probíhat další řízení a není důvodu k tomu, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do tohoto neskončeného řízení. S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako nepřípustnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona jako návrh, který není přípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu