ECLI:CZ:US:2012:3.US.615.12.2
sp. zn. III. ÚS 615/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem v Kolíně IV, Sladkovského 13, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. května 2010 č. j. 10 C 38/2002-375, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2011 č. j. 17 Co 233/2010-440 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 2794/2011-477, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že obecné soudy všech stupňů porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo domáhat se u soudu ochrany proti zvůli státních orgánů.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, původně vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 C 169/87 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 129/99. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí rozsáhlý výčet skutečností a důkazů, které byly důvodem pro podání jeho návrhu na obnovu řízení. Jde zejména o skutečnosti týkající se jeho tvrzení o zneužití psychiatrické léčby a další skutečnosti, které měly doložit nezákonný postup orgánů veřejné moci vůči stěžovateli. Podle názoru stěžovatele obecné soudy všech stupňů pochybily, neboť stěžovateli odmítly ochranu jeho právům dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nejednaly o tom, co stěžovatel požadoval.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je opětovná polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.
Tvrzení stěžovatele o tom, že obecné soudy odmítly poskytnout ochranu jeho právům, neodpovídá skutečnosti, což vyplývá již z obsahu napadených rozhodnutí. Soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, pravomocně ukončeného dne 2. 7. 1999, v němž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou žádal po státu placení opětující se měsíční renty jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem státních orgánů, v němž žalobce spatřoval zneužití psychiatrie vůči své osobě. Odvolací soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že skutečnosti a důkazy, jimiž stěžovatel odůvodňoval návrh na obnovu řízení, byly stěžovateli známé již v původním řízení a důkaz "nově objevenou" zdravotnickou dokumentací byl součástí spisu již ve věci vedené v původním řízení. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že tyto skutečnosti a důkazy nemohou být důvodem pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů je dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu nepřípustné. Lze uzavřít, že obecné soudy všech stupňů řádně a srozumitelně objasnily své právní závěry, týkající se řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry obecných soudů. Věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy této republiky, včetně řízení u Nejvyššího soudu. V detailech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nemá smysl z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu