ECLI:CZ:US:2012:3.US.640.12.1
sp. zn. III. ÚS 640/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. M., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 č. j. 53 Co 369/2011-474 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť jím mělo být dotčeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo na spravedlivý proces garantované v jejím čl. 36 a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 12. 2010 č. j. 29 C 47/2006-439 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Ing. V. M., kterou se domáhala určení výživného manželky a výživného rozvedené manželky (výrok I) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému právo na jejich náhradu nepřiznal.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému 94 182 Kč (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna žalovanému zaplatit dalších 116 568 Kč (výrok II). Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně ohledně možného užití moderačního ustanovení §150 o. s. ř. a výslovně uvedl, že nemůže obstát, neboť "sama podstata žaloby předpokládá existenci konfliktní rodinné situace, řízení bylo vedeno značně dlouhou dobu, žalobkyně byla po celou dobu jeho trvání zastoupena advokátem a shodný podíl účastníků na rozvratu manželství nemůže bez dalšího předznamenávat také jejich stejný podíl na navazujících sporech", přičemž "v návaznosti na shledanou částečnou nedůvodnost žaloby pro rozpor s dobrými mravy a její zjevnou nedůvodnost ve vztahu k výživnému rozvedené manželky by pak bylo naopak nepřiměřenou tvrdostí vůči žalovanému, aby si náklady tohoto sporu nesl sám". O nákladech řízení tedy odvolací soud rozhodl podle ustanovení §142 o. s. ř., a odměnu za zastupování advokátem stanovil podle §3 odst. 1, 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je rozhodnutím překvapivým, neboť tato otázka byla před soudem prvního stupně "podružnou, nastolenou výhradně k odvolání vedlejšího účastníka", a odvolací soud, aniž by jí dal možnost účinně se k nákladům řízení vyjádřit, jí uložil povinnost k jejich náhradě. Rozhodnutí považuje vůči sobě i za nepřiměřeně tvrdé, a nadto upozorňuje, že v řízeních s daným předmětem přetrvává u obecných soudů nejednota, zda při stanovení odměny za zastupování advokátem postupovat dle §3 odst. 1, 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., nebo podle jejího ustanovení §7 písm. d), přičemž "aplikace prvého či druhého ustanovení ... pro účastníka řízení znamená rozdíl v řádech desetitisíců až statisíců Kč". Právní stav, kdy záleží pouze na volné úvaze soudu, které z těchto ustanovení v dané věci aplikuje, proto považuje - zejména s ohledem na požadavek právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí - ve věcech rodinného práva za neudržitelný, neboť náhrada nákladů řízení má mít především "účinky separační a nikoliv sankční".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu s tím, že v důsledku porušení práva na spravedlivý proces došlo k zásahu i do jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Je však prima facie zřejmé, že právo na spravedlivý proces stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení srozumitelně odůvodnil. Z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, přičemž s ještě větší zdrženlivostí se Ústavní soud staví k posuzování otázky aplikace moderačního ustanovení §150 o. s. ř. (o což v dané věci jde), a to zejména pro širokou míru volného uvážení, jež je obecným soudům zde svěřena.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti však nesvědčí.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Stěžovatelka toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního a podzákonného práva a proti odůvodnění odvolacího soudu klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Stěžovatelka tedy zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Odvolací soud se v projednávané věci otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí. Stojí za připomenutí názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 317 a násl.), dle nějž rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci (viz dále mutatis mutandis nálezy sp. zn. II. ÚS 237/05, II. ÚS 3015/09 a I. ÚS 1030/08). Úvahy, které odvolací soud předestřel k obhajobě úsudku, že užití ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci ve prospěch stěžovatelky není namístě, jsou racionální, mají logickou základnu, a jsou obhajitelné, což je pro ústavněprávní přezkum postačující.
Vytýká-li dále stěžovatelka odvolacímu soudu, že jí nebyla dána možnost se vyjádřit k eventuální ne-aplikaci §150 o. s. ř., postačí zaznamenat, že k porušení jejích práv by mohlo dojít toliko v případě, že by byla objektivně způsobilá s úsudkem soudu relevantně polemizovat, což se z obsahu ústavní stížnosti nenaznačuje. Ostatně nic jí nebránilo se případným nákladovým důsledkům bránit předem ve vyjádření k žalovaným podanému odvolání, v němž proti nákladovému výroku soudu prvního stupně brojil, a to právě (a jen) proti tomu, že ustanovení §150 o. s. ř. bylo (v jeho neprospěch) užito (srov. mutatis mutandis usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3225/10).
Ke stěžovatelkou tvrzené rozdílné aplikaci ustanovení §3 odst. 1, 2 a §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. se Ústavní soud již dříve vyjádřil v usnesení sp. zn. I. ÚS 3516/10 ze dne 15. 6. 2011, v němž uvedl, že "ve věcech výživného manžela se vyskytují nejednotné postupy obecných soudů, ovšem tato situace zpravidla nepřináší zásah do základního práva. Jako ústavně akceptovatelná byla shledána rozhodnutí, v nichž při výpočtu nákladů řízení postupovaly soudy jak podle §3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (usnesení sp. zn. II. ÚS 3207/09 ze dne 28. 1. 2010; usnesení sp. zn. IV. ÚS 639/06 ze dne 31. 1. 2007; usnesení sp. zn. IV. ÚS 543/06 ze dne 18. 9. 2006), tak podle §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (usnesení sp. zn. II. ÚS 2049/10 ze dne 30. 9. 2010)". Přístup vyložený v těchto usneseních lze shrnout do požadavku, aby výrok o náhradě nákladů řízení tvořil "integrální součást" daného rozhodnutí, tj. aby zkoumané soudní rozhodnutí nepůsobilo "extrémně heterogenně", kdy je výrok o náhradě nákladů řízení ve zjevném rozporu s rozhodnutím ve věci samé.
Takový deficit však v dané věci shledán nebyl.
Ostatně - a již jen nad tento rozhodný rámec - stojí za zmínku, že posouzení této otázky odvolacím soudem má svůj rozumný výkladový základ v úsudku, že ačkoli jde o "věc upravenou zákonem o rodině" [ad §7 písm. b)], neplatí, že "není možné stanovit sazbu odměny podle §3 až 6" (ad návětí tohoto ustanovení), pročež, jak mínil odvolací soud, je jím aplikované ustanovení §3 odst. 2 vyhlášky vskutku k dispozici.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu