ECLI:CZ:US:2012:3.US.643.12.1
sp. zn. III. ÚS 643/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Břetislavem Kuncem, advokátem se sídlem Krkonošská 612, 468 61 Desná, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 31. října 2011 č. j. 36 Co 459/2010-153 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 12 C 316/2003-146, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2012 a doplněném po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad návrhu podáními doručenými dne 9. 3. 2012, 6. 4. 2012 a dne 11. 4. 2012, napadá v záhlaví rozhodnutí označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 31. 10. 2011 č. j. 36 Co 459/2010-153 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 11. 2010 č. j. 12 C 316/2003-146, jímž okresní soud výrokem I. zastavil řízení, v němž se stěžovatel (v procesním postavení žalobce) domáhal přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci č. 67/00 ze dne 11. 5. 2010.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a sice právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva stěžovatele jako účastníka řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že řízení v předmětné věci nesprávně zastavily, i když měly věc projednat a rozhodnout o ní, a to s ohledem na zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen "s. ř. s.").
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v České Lípě s odvoláním na ustanovení §130 s. ř. s. podle ustanovení §104b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení a poučil stěžovatele o právu napadnout předmětné rozhodnutí správní žalobou.
Odvolací soud potvrdil usnesení prvoinstančního soudu a konstatoval, že projednávaná věc nenáleží do pravomoci soudů projednávajících a rozhodujících věci občanskoprávní, pracovní, rodinné či věci z obchodních vztahů, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí komise pro projednávání přestupků Městského úřadu v Jablonci nad Nisou, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 000,- Kč. Jde tedy o rozhodnutí veřejné správy, kde je dána pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, přičemž podle názoru odvolacího soudu nejde o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §104b odst. 2 o. s. ř., které by odůvodňovaly postup navrhovaný stěžovatelem v jeho odvolání.
III.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že návrh po jeho doplnění po formální stránce vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ve své judikatuře Ústavní soud tradičně připomíná, že není součástí, a tedy ani vrcholem obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných; Ústavní soud není primárně povolán k výkladu obyčejných zákonů v oblasti veřejné správy, a to včetně procesních řádů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, samozřejmě v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je věcí soudů obecných.
Aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy by mohla být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva, což by bylo důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pod tímto zorným úhlem také důvodnost podané ústavní stížnosti posuzoval. Případ extrémního vybočení z mezí výše vyložených při interpretaci příslušných zákonných ustanovení s. ř. s. nebo o. s. ř. obecnými soudy v projednávané věci však Ústavní soud nezjistil.
Před posouzením námitek stěžovatele Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že rozhodování o ústavních stížnostech je jeho mimořádnou pravomocí, spojenou s možností vážně zasáhnout do právního stavu nastoleného pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími orgánů veřejné moci, a tedy ovlivňovat právní jistotu účastníků příslušných vztahů. Již proto musí Ústavní soud postupovat rozvážně a důsledně se řídit principem sebeomezení. Návrh stěžovatele směřuje svou podstatou k tomu, aby Ústavní soud meritorně přezkoumával napadené rozhodnutí, jako by byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty uvedenými v ústavní stížnosti se zabývaly oba obecné soudy již v předchozích řízeních a řádně se s nimi vypořádaly.
Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát připomenuto, rozdílný názor na interpretaci běžného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva základního (mezi mnohými viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66). Ústavní soud zcela akceptuje, že obecný soud je kdykoli v průběhu řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodovat ve věci samé, a že nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem, který nelze odstranit. Důvody, které vedly obecné soudy k závěru o nutnosti zastavit řízení proti rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 5. 2000, jsou velmi zevrubně vyjádřeny v odůvodněních napadených rozhodnutí, na které Ústavní soud jako na správné odkazuje, přičemž neshledal nezbytným k této argumentaci cokoli dalšího připojit.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně garantovaných právech, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu