ECLI:CZ:US:2012:3.US.681.12.1
sp. zn. III. ÚS 681/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky VY.PO. 2010 s. r. o., se sídlem Budyně nad Ohří, Pražská 234, IČ 28721977, zastoupené Mgr. Petrem Galiou, advokátem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 27. ledna 2012 č. j. F 34681/2011, C 28757/7-59, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 2. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně požádala Ústavní soud, aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dál jen "krajský soud") bylo ve věci zápisu (výmazu stěžovatelky) do obchodního rejstříku zahájeno řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem (výrok I) a současně jím bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka vymazává z obchodního rejstříku ke dni právní moci daného usnesení s tím, že právním důvodem výmazu je usnesení krajského soudu ze dne 27. 10. 2011 č. j. KSUL 44 INS 4490/2011-B-12, kterým byl zrušen konkurs prohlášený na stěžovatelčin majetek z důvodu, že tento majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující (výrok II).
V ústavní stížnosti stěžovatelka mj. uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že dosud nebylo rozhodnuto o opravném prostředku, který podala proti ústavní stížností napadenému usnesení, ale že má obavy ze vzniku nevratné a neodstranitelné újmy, což zdůvodňuje tím, že by výmazem z obchodního rejstříku zanikla, a nemohla by se tak domáhat ochrany svých práv. V této souvislosti poukazuje na údajně nestandardní postup obecných soudů, a to jednak v (souvisejícím) konkursním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. K 191/96, kde měl odvolací soud o jejím odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z podstaty úpadce DUB, spol. s r. o., rozhodnout v "podivně" krátkých lhůtách, a jednak v této věci, kdy měl soud ve velmi krátké době po ukončení konkursu na její majetek zahájit řízení o jejím výmazu, ačkoliv tak v obdobných případech nečiní. Upozorňuje, že podala ústavní stížnost, která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 a která směřuje proti soudním rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta žaloba její právní předchůdkyně proti správci konkursní podstaty DUB, spol. s r. o., na zaplacení konkrétní částky, a také ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. II. ÚS 3532/11 a která míří proti rozhodnutím, jimiž byla schválena již zmíněná konečná zpráva, přičemž Ústavní soud (II. senát) v prvním případě řízení přerušil a podal návrh na zrušení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve druhém případě odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Stěžovatelka je názoru, že v posledně uvedené věci Ústavní soud pravděpodobně vydá rozhodnutí, na jehož základě se ona stane věřitelkou pohledávky za konkursní podstatou úpadce DUB, spol. s r. o., a že pokud by byla vymazána z obchodního rejstříku, nemohla by se již domáhat svých práv. Tím by se změnila i situace, ze které vycházela její insolvence. V další části stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s interpretací §200b odst. 1 o. s. ř. krajským soudem s tím, že rejstříkový soud nemůže zahájit řízení o výmazu společnosti z obchodního rejstříku, neboť takové rozhodnutí neznamená uvedení skutečného stavu do souladu se zápisem v obchodním rejstříku, nýbrž navozuje zcela nový právní stav, a má tedy konstitutivní charakter.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže: a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, proti rozhodnutí krajského soudu o výmazu z obchodního rejstříku, vymezenému výrokem II napadeného usnesení, podala vedle ústavní stížnosti i odvolání. Z této skutečnosti plyne, že napadené rozhodnutí nenabylo právní moci [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a contrario] a kromě toho stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť pod pojmem "vyčerpání" nelze rozumět jen podání toho kterého procesního prostředku (zde odvolání), ale i rozhodnutí příslušného orgánu o něm; přitom žádná z výjimek upravených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, za nichž lze jinak nepřípustnou ústavní stížnost projednat, na nyní posuzovanou věc nedopadá. Citovaný zákon tak nedává Ústavnímu soudu žádnou jinou možnost, než stěžovatelčin návrh na zrušení zmíněného rozhodnutí posoudit jako nepřípustný. Možno dodat, že Ústavní soud si je vědom toho, že v dané kauze nastala poměrně složitá právní situace, nicméně stěžovatelka se na něj může obrátit, bude-li to třeba, až po skončení "rejstříkového" řízení, a jeho zásah proto nezbytný již v této fázi řízení není.
Pokud jde o (již pravomocné) rozhodnutí, jímž bylo zahájeno řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, jak je vymezeno bodem I výroku ústavní stížností napadeného usnesení, proti němu odvolání přípustné není, resp. v tomto ohledu stěžovatelka neměla k dispozici žádné procesní prostředky k ochraně svých práv. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení otázky, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. V posuzované věci zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne ze samotné právní povahy napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítá, že krajský soud nebyl oprávněn řízení z moci úřední zahájit, z jejího podání však není zřejmé, jak měla být tímto rozhodnutím dotčena na svých právech, a toto není zřejmé ani Ústavnímu soudu, zvláště vezme-li v úvahu, že usnesení o zahájení řízení je rozhodnutím procesní povahy, kterým se "konečným způsobem" nerozhoduje o právech a povinnostech dotčeného subjektu. Ostatně uvedenou námitku mohla stěžovatelka uplatnit již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že se vymazává z obchodního rejstříku, což také - jak patrno z přílohy B ústavní stížnosti - učinila, a tudíž - viděno z jiného úhlu - by bylo možno označit ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatelka má možnost se i proti danému usnesení (nepřímo) bránit v dalším řízení.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na to, že ústavní stížnost nelze věcně projednat, je třeba spolu s ní odmítnout (akcesorický) návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu