ECLI:CZ:US:2012:3.US.695.12.1
sp. zn. III. ÚS 695/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bareno, s. r. o., se sídlem Praha 10, Pod Altánem 9/105, zastoupené Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou v Praze 8, Za Poříčskou branou 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. února 2011 č. j. 16 C 315/2010-8 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 39 Co 305/2011-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o 46 500,- Kč s příslušenstvím, ve kterém vystupovala na straně žalované. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně, kterým tento soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobcům celkem částku 46 500,- Kč s příslušenstvím (výrok I). V další části žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Stěžovatelka má za to, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a 90 Ústavy ČR.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobci se po stěžovatelce domáhali zaplacení celkové částky 46 500,- Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnili tím, že se stěžovatelkou uzavřeli smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, na jejímž základě získali do společného jmění bytovou jednotku, specifikovanou v žalobě. Stěžovatelka, jako plátce daně z převodu nemovitostí, nesplnila svou povinnost zaplatit daň, vyměřenou Finančním úřadem pro Prahu 10 ve výši 46 500,- Kč. Vzhledem k tomu Finanční úřad pro Prahu 10 výzvou ze dne 21. 11. 2008 k zaplacení daně vyzval žalobce, kteří daň za stěžovatelku zaplatili a podanou žalobou se domáhali vrácení zaplacené částky a úroků z prodlení od podání žaloby do zaplacení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 12. 2010 č. j. 16 C 315/2010-5 vyzval stěžovatelku, aby se k věci vyjádřila ve lhůtě 30 dnů, a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu a připojila listinné důkazy. Soud prvního stupně zároveň stěžovatelku poučil, že pokud se bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se mít za to, že nárok, uplatněný žalobci, uznává. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě vyjádření nezaslala, soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelka nárok žalobců uznala a o věci rozhodl rozsudkem pro uznání.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podáním ze dne 10. 11. 2011 stěžovatelka požádala o odročení jednání s tím, že jednatel společnosti R. Š. je v pracovní neschopnosti. Odvolací soud stěžovatelce sdělil, že omluvu považuje za nedostatečnou, neboť nebylo tvrzeno a doloženo, že by za žalovanou nemohli jednat na základě pověření či zmocnění jednatelem jiné osoby. Ke dni jednání odvolacího soudu nebylo doplnění žádosti o odročení do spisu založeno. Za tohoto stavu považoval odvolací soud omluvu stěžovatelky za nedůvodnou a podle §101 odst. 3 ve spojení s §211 občanského soudního řádu jednal v její nepřítomnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky je nedůvodné. Konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na úvaze, že stěžovatelka se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu, učiněné podle ustanovení §114b občanského soudního řádu, nevyjádřila, čímž došlo k fikci uznání nároku podle odstavce 5 tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu, že ve spisu soudu prvního stupně vyjádření stěžovatelky, které by bylo doručeno ve stanovené lhůtě třiceti dnů, založené není, a stěžovatelka ani nedoložila, že by vyjádření ve stanovené lhůtě soudu prvního stupně zaslala, nebylo ani v odvolacím řízení zjištěno či prokázáno, že k doručení vyjádření ve stanovené lhůtě došlo. Soud prvního stupně tak správně vycházel z toho, že došlo k fikci uznání nároku podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu a správně o věci rozhodl rozsudkem pro uznání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje především s právními závěry obecných soudů ohledně toho, zda její vyjádření bylo či nebylo doručeno ve stanovené lhůtě. Nesouhlasí též s rozhodnutím odvolacího soudu o důvodnosti její žádosti o odročení jednání a tvrdí, že znemožněním její účasti na jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát judikoval, není další odvolací instancí v rámci obecné justice. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepředstavuje obecný soud dalšího stupně a součást systému obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy obou stupňů na základě správně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily správné právní závěry, které náležitě odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecných soudů ohledně fikce doručení představovaly zásah do stěžovatelčiných základních práv a svobod. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu