ECLI:CZ:US:2012:3.US.749.12.1
sp. zn. III. ÚS 749/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti H. Č., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 2011 č. j. 26 Cdo 3122/2010-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2009 č. j. 68 Co 215/2009-186 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. ledna 2009 č. j. 30 C 172/2003-151, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný na základě jiných skutkových zjištění, než byly ty, k nimž dospěl soud nižší instance a vyvodil z nich i jiný právní závěr, aniž by prý v této souvislosti sám zopakoval či doplnil dokazování.
Postup odvolacího soudu v důkazním řízení, zejména jeho hodnocení provedených důkazů, považuje stěžovatelka za rozporný s ustanovením §132 o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud nemohl důvodně dospět k závěru, že výpověď z nájmu bytu jí byla doručena dne 3. 10. 2003 náhradním způsobem, jestliže se tato zásilka ze soudního spisu v mezidobí ztratila. Oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily, z jakého důvodu považoval soud prvního stupně za nutné žalobu stěžovatelce opětovně doručit dne 5. 6. 2008. Stěžovatelka se proto domnívá, že v okamžiku doručení žaloby dne 5. 6. 2008 by již nemohl být žalobkyní uvedený výpovědní důvod [§711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku] relevantní, neboť v této době již stěžovatelka nebyla vlastnicí rodinného domu v Č.; darovala ho totiž svému bratrovi a bydlí v něm její děti.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2009 č. j. 30 C 172/2003-151 přivolil podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, k výpovědi z nájmu bytu I. kategorie č. 24 o velikosti 1 + k.k. s příslušenstvím, umístěného v 6. patře domu čp. XX v P. (dále jen "předmětný byt"). Označený soud rozhodl o skončení nájemního poměru stěžovatelky k předmětnému bytu a uložil jí povinnost byt vyklidit a vyklizený ho předat žalobkyni - Městské části Praha 1 do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že stěžovatelka ke dni doručení zásilky obsahující žalobu z nájmu předmětného bytu byla vlastnicí rodinného domu v Č. o dvou bytových jednotkách, přičemž v téže době byla nájemkyní předmětného bytu ve vlastnictví žalobkyně. Zásilka s žalobou obsahující výpověď byla stěžovatelce doručena náhradním způsobem dne 24. 11. 2003 na adresu její nemovitosti v Č. Na stejnou adresu byla stěžovatelce doručována i předvolání k nařízeným ústním jednáním, která si stěžovatelka vyzvedla. Po zhodnocení provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť stěžovatelka měla bytovou potřebu "objektivně zajištěnu ke dni doručení výpovědi", přičemž předmětný byt stěžovatelka neužívala.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, doplnil dokazování k návrhu stěžovatelky v souvislosti s její námitkou, že nemohla zpochybnit závěr soudu prvního stupně o doručení žaloby, obsahující výpověď z předmětného bytu, o předloženou listinu, z níž toliko zjistil, že stěžovatelka měla v období od 20. 10. do 27. 10. 2003 vybranou řádnou dovolenou.
Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žaloba byla stěžovatelce doručována na obě její adresy (jak do předmětného bytu, tak i na adresu rodinného domu v Č.), přičemž na adresu předmětného bytu byla doručována dvojmo dne 3. 10. 2003 uložením. Protože stěžovatelka tvrdila, že v předmětném bytě bydlela, shledal odvolací soud takové doručení ve smyslu ustanovení §46 o. s. ř. ve znění účinném k datu 3. 10. 2003 jako účinné. Tvrzení o opaku, tedy že se stěžovatelka v době doručení v předmětném bytě nezdržovala, se jí prokázat nepodařilo. Výpověď podle zjištění odvolacího soudu obsahuje zákonné náležitosti a výpovědní důvod byl v době doručení výpovědi stěžovatelce naplněn a nebyl shledán ani výkon práv v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání stěžovatelky dovolací soud usnesením ze dne 8. 12. 2011 č. j. 26 Cdo 3122/2010-208 odmítl, přičemž konstatoval, že dovolání neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky v souvislosti s jejím tvrzením o porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že není nadřízeným soudem soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
V projednávané věci stěžovatelka sama hodnotí důkazy provedené v řízení před obecnými soudy, přičemž z nich vyvozuje odlišná skutková zjištění. S argumentací stěžovatelky však Ústavní soud nemůže souhlasit. Závěry obecných soudů nikterak nevybočují z mezí ústavnosti. Především je nutné připomenout, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud zopakuje ty soudem prvního stupně provedené důkazy, jestliže má za to, že je možné z nich dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V projednávané věci odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné i o důkazní návrh stěžovatelky, který nebyl dosud v řízení proveden (ve smyslu ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř.) a o důkaz doručení žaloby obsahující výpověď stěžovatelce na adresu předmětného bytu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelce byly na zmíněnou adresu zasílány výše uvedené zásilky dvojmo, jak na to výslovně odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazem na příslušná čísla listu soudního spisu. Právě ze skutečnosti, že stěžovatelka v řízení tvrdila, že v předmětném bytě skutečně bydlela, dovodil odvolací soud závěr, že za takto zjištěného skutkového stavu je doručení předmětné zásilky uložením účinné ve smyslu ustanovení §46 o. s. ř. v tehdy platném znění již k datu 3. 10. 2003, kdy stěžovatelka ještě byla vlastnicí rodinného domu v Č. a tedy závěr soudů, že byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, v tehdy platném znění, je správný. Obecným soudům rovněž nelze vytknout, že by výsledky jimi provedeného dokazování nebyly odpovídajícím způsobem hodnoceny, tedy že by porušily principy uvedené v ustanovení §132 o. s. ř.
Stěžovatelka měla nepochybně možnost uspokojit své bytové potřeby ve svém vlastním domě a to zejména při vědomí toho, že vlastnice předmětného bytu - Městská část Praha 1 se jí již delší dobu snaží doručit výpověď z nájmu předmětného bytu, neboť nebyl žádný důvod k tomu, aby stěžovatelka byla nájemkyní předmětného bytu, pokud sama disponovala dvoubytovým rodinným domem, který zcela vyhovuje její potřebě bydlení a nebránil jí ani v dostupnosti jejího zaměstnání. Ústavní soud porušení jejích ústavně zaručených práv nezjistil.
Ze všech důvodů výše vyložených proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu