ECLI:CZ:US:2012:3.US.758.12.1
sp. zn. III. ÚS 758/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. J., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2011, č. j. 47 Co 23/2011-65 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2010 č. j. 242 C 34/2009-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (v řízení žalovanému) zaplatit žalobci 3 153,50 EUR s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že soud k projednání věci nenařizoval jednání, neboť bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez jednání souhlasili (§115a o. s. ř.).
Krajský soud v Brně též ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil; odmítl stěžovatelovu námitku, že důkazy nebyly soudem prvního stupně provedeny zákonným způsobem a současně (po zopakovaném dokazování) dospěl shodně jako městský soud k závěru, že "provedením přepravy vznikl žalobci nárok na smluvenou úplatu", avšak žalovaný přes výzvu k plnění svůj závazek nesplnil a ocitl se v prodlení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatek dokazování před soudem prvního stupně, jestliže procesní spis neobsahuje žádný protokol či zvukový (zvukově obrazový) záznam o jeho provedení; nalézá se v něm protokol ze dne 14. 6. 2010, podle kterého soud pouze vyhlásil rozsudek. Stěžovatel je názoru, že vyhotovení řádného protokolu je důležité proto, aby bylo možno přezkoumat, zda soud před vyhlášením meritorního rozhodnutí provedl všechny důkazy obsažené ve spise, resp. zda některý ze stěžejních důkazů nepřehlédl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je v dané věci významné potud, že se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že soud prvního stupně porušil zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že z procesního spisu nevyplývá, zda a jakým způsobem provedl dokazování, na základě kterého dospěl k rozhodným skutkovým a právním závěrům.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) rozhodného procesního práva jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného porušení kogentní normy nebo vybočení ze standardů jejího výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek adekvátního odůvodnění.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ve stěžovatelově věci však nesvědčí.
Není totiž spolehlivé základny pro úsudek, že soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž by vycházel z listinných důkazů, jež mu byly v procesním spisu k dispozici; z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, o jaké důkazy šlo a jaké skutkové závěry odtud vyvodil. Jinak řečeno, není žádného důvodu k závěru, že obecný soud postupoval v kolizi s judikatorním i doktrinálním výkladem ustanovení §115a o. s. ř., jež upravuje situaci, kdy k projednání věci netřeba nařídit jednání.
Stěžovatel ostatně ani nenamítá, že by soud některý důkazní prostředek opomenul či z něj učinil skutkové zjištění nesprávné.
Odvolací soud poté dokazování, na jehož základě byl rozhodný skutkový stav zjištěn, zopakoval (§213 odst. 2 o. s. ř.), pročež v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně ke všem v řízení provedeným důkazům vyjádřil.
Procesní postup obecných soudů tudíž nepřípustné ústavněprávní konsekvence ve smyslu kolize se "spravedlivým procesem" ve smyslu shora prezentovaných zásad nezakládá.
Nezbývá proto než uzavřít, že podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu