ECLI:CZ:US:2012:3.US.787.12.1
sp. zn. III. ÚS 787/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. března 2011 č. j. 34 EXE 1359/2010-38 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 35 Co 400/2011-69, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyklizení bytu, v němž vystupoval na straně povinného. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle vykonatelného a pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2008 č. j. 7 C 176/2005-37, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 22 Co 412/2009-80, exekuci k vymožení povinnosti vyklidit byt, specifikovaný v rozsudku, a přestěhování stěžovatele do náhradního bytu. Dále nařídil exekuci na majetek stěžovatele pro náklady předcházejícího řízení, pro náklady exekuce a náklady oprávněné. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatnil v odvolání. Tvrdí především, že náhradní byt, do kterého měl být přestěhován, je užíván někým jiným, a proto výkon rozhodnutí nelze uskutečnit. Nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s touto jeho námitkou, a namítá nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Podle stěžovatele v hodnocení skutkových důkazů absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo a byla jím namítána. Z těchto důvodů považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a protiústavní.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374, 375).
Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy obou stupňů věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. Samu okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu