ECLI:CZ:US:2012:3.US.799.12.1
sp. zn. III. ÚS 799/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. O., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 14 To 102/2012-27, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 2 Nt 1/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, a usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 2 NT 1/2012 byl vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. b) a c) tr. řádu.
Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 č. j. 14 To 102/2012-27 podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítnuta coby podaná osobou, která se jí výslovně vzdala. Označený soud dospěl k závěru, že stěžovatel se stížnosti vzdal platně, neboť tak učinil "v době, kdy neexistoval žádný z důvodů pro nutnou obhajobu ve smyslu ustanovení §36 tr. řádu", konkrétně poté, co mu bylo napadené usnesení okresního soudu oznámeno vyhlášením dne 11. 1. 2012, a v návaznosti na poučení o předmětném opravném prostředku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v okamžiku, kdy se práva na podání stížnosti vzdal, "byl již ve vazbě, protože usnesení o vzetí do vazby nabývá právní moci okamžikem vyhlášení", a tudíž "existoval důvod jeho nutné obhajoby", avšak obhájce si "ještě nezvolil, ani mu nebyl ustanoven". Stěžovatel dovozuje, že v době, kdy přijal rozhodnutí tento procesní úkon učinit, nebyl "plně informován o možnostech a případném úspěchu takového opravného prostředku ze strany obhájce (na kterého již měl jako vazebně stíhaný nárok), zejména pak ohledně platné právní úpravy rozhodování o vzetí do vazby, výrazně změněné novelou trestního řádu provedenou zák. č. 459/2011 Sb., účinné od 1. 1. 2012". Stížnosti se mohl nadto vzdát "toliko za již existující oprávněné osoby, nikoli však za někoho (tedy za obhájce, kterého ze zákona mít musí), který v této době (několik minut po vzniku nutné obhajoby) neexistoval".
Procesní postup uplatněný obecnými soudy, resp. krajským soudem v rámci rozhodování o jeho stížnosti, považuje stěžovatel za kolidující s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 561/01 ze dne 3. 12. 2001, v němž se deklaruje, že ústavně zaručeného práva na obhajobu se lze dovolávat od počátku řízení, přičemž právní pomoc se vztahuje na všechny fáze řízení a tím nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných prostředků.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Deficit spravedlivého procesu (který stěžovatel v ústavní stížnosti namítá) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve spojení s §148 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jež v dané věci obecné soudy (resp. v případě posléze označeného ustanovení krajský soud) uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Co do interpretace podmínek, jež podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu brání věcnému projednání stížnosti, vycházel krajský soud z ustálených výkladových zásad, což dal také adekvátně najevo.
Není pochyb, že vzetím do vazby - tj. vydáním příslušného usnesení ("že se obviněný bere do vazby") - se zakládá důvod tzv. nutné obhajoby, kdy obviněný musí mít obhájce.
Z toho však neplyne, že obviněný nemůže sám činit jakékoli procesní úkony; významné je, aby byl o vzniku procesních poměrů nutné obhajoby poučen (a to stěžovatel nezpochybňuje), a pak bylo na něm nejen uvážit, zda si obhájce sám zvolí či nechá ustanovit soudem, nýbrž i zhodnotit, zda proti usnesení o vzetí do vazby podat stížnost, stížnosti se naopak vzdát, anebo si ponechat lhůtu (případně k poradě s obhájcem, a to i k otázce "případného úspěchu takového opravného prostředku"). Stěžovatelova procesní práva nemohla být nikterak relevantně dotčena, pakliže z těchto možností si sám zvolil vzdání se stížnosti, neboť tento procesní úkon s osobou obhájce není bezpodmínečně spjat, a jeho přítomnost (neměl-li ho obviněný již předtím) při úkonu vzetí do vazby logicky ani předpokládat nelze; povinnost mít obhájce nutně vzniká až realizací usnesení o vzetí do vazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 8 Tdo1283/2009). Z téhož důvodu je bezpředmětná stěžovatelova polemika ohledně osobního dosahu jím učiněného procesního úkonu.
Výtce stěžovatele, že krajský soud užil vlastní výkladová pravidla odporující nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 561/01 ze dne 3. 12. 2001 přisvědčit nelze rovněž, neboť v odkazované věci nutnost mít obhájce je (opodstatněně) vztahována k tomu účelu nutné obhajoby, jenž je spojován s účastí obhájce při provádění důkazů.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu