ECLI:CZ:US:2012:3.US.880.12.1
sp. zn. III. ÚS 880/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 21. prosince 2011 č. j. 4 T 118/2009-92 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2012 č. j. 11 To 33/2012-106 a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požádal Ústavní soud, aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že podle §83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 4. 2009 sp. zn. 4 T 118/2009, a že se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v příslušném soudním řízení nebyla respektována jeho základní práva, konkrétně pak právo zúčastnit se veřejného zasedání. To bylo nařízeno na 21. 12. 2011, avšak vzhledem k tomu, že v mezidobí před tímto termínem byl uznán práce neschopným, svou neúčast omluvil a požádal soud o odročení. Tuto svou žádost odůvodnil zájmem tohoto veřejného zasedání se osobně zúčastnit, k věci se vyjádřit a objasnit okolnosti, za kterých došlo k porušení podmínek podmíněného odsouzení, a případně popsat své osobní poměry, neboť měl za to, že tato osobní účast mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci. Okresní soud tuto žádost neakceptoval, věc projednal a rozhodl o ní v jeho nepřítomnosti. Takový postup považuje stěžovatel za ústavně nekonformní, neboť součástí práva na spravedlivý proces je zcela nepochybně zajištění možnosti osobní účasti účastníka na soudním jednání. Pokud okresní soud odmítl potvrzení o jeho dočasné pracovní neschopnosti považovat za doklad neschopnosti účastnit se soudního jednání, nelze dle stěžovatelova názoru s tímto postupem souhlasit, neboť toto potvrzení prokazuje takový stav, v jehož rámci je každý povinen respektovat režim práce neschopného. Žádný soud přitom není nadán odbornou erudicí, aby mohl přezkoumávat věcnou správnost daného potvrzení. Uvedené vady nezhojil ani krajský soud, který "prvostupňové" rozhodnutí přezkoumal pouze mechanicky a formálně, aniž by se vypořádal s ústavní konformitou řízení před soudem prvního stupně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak plyne z podané ústavní stížnosti, stěžovatel příčinu porušení svých procesních ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že soud prvního stupně neodročil veřejné zasedání, ač o to požádal a svou neúčast omluvil zdravotními důvody, které (řádně) doložil potvrzením o pracovní neschopnosti (a také - jak uvedl okresní soud - lékařskými zprávami vyhotovenými před více jak 2 lety, těmito však není v ústavní stížnosti argumentováno). Z napadených rozhodnutí plyne, že okresní soud shledal tuto stěžovatelovu omluvu za nepodloženou a účelovou (v tom smyslu, že se stěžovatel tímto způsobem snaží vyhnout trestnímu řízení), přičemž krajský soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Úlohou Ústavního soudu je proto v prvé řadě přezkoumat, zda obecné soudy posoudily otázku "řádnosti" stěžovatelovy omluvy ústavně konformním způsobem.
Jde-li o obecná východiska, Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05 (N 109/41 SbNU 357), dle něhož je povinností soudu nařízené veřejné zasedání odročit (podle §238 ve spojení s §219 tr. ř.), objeví-li se překážka, která brání jeho provedení, přičemž vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny je takovou překážkou i objektivní, včas a řádně doložený důvod, který odsouzenému brání v účasti na veřejném zasedání; obecně je potvrzení o pracovní neschopnosti soudy akceptováno jako dostatečný doklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se soudního jednání, soudy však mají v pochybnostech prostor pro to, aby tvrzené důvody nepřítomnosti zkoumaly důkladněji a podle okolností konkrétního případu vyžadovaly doklad průkaznější; omluva z veřejného zasedání musí být aktuální, tj. měla by osvědčovat zdravotní stav obžalovaného ke dni konání veřejného zasedání a mělo by z ní vyplývat, že obžalovaný není s to se veřejného zasedání účastnit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že předložil řádnou omluvu, pokud byla tato doložena potvrzením o pracovní neschopnosti. Podle judikatury obecných soudů, jež byla akceptována i Ústavním soudem (viz výše), platí, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného samo o sobě nemusí být dostatečnou omluvou. Z toho plyne, že obecné soudy nejsou povinny akceptovat potvrzení o pracovní neschopnosti vždy, a proto stěžovateli, tvrdí-li opak, přisvědčit nelze. Z uvedeného nálezu lze dále vyvodit podmínky, za nichž obecné soudy tak činit nemusí, tj. pokud mají (důvodné) pochybnosti o tom, zda je odsouzený skutečně neschopen účastnit se veřejného zasedání (a tedy zda se ve skutečnosti nejedná o obstrukce z jeho strany). V posuzované věci okresní soud tyto pochybnosti vyvodil z konkrétních okolností, které jsou patrny z odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž Ústavní soud na jeho závěrech nic protiústavního neshledal.
Z citovaného nálezu lze rovněž vyvodit, že soud, nepovažuje-li omluvu za dostatečnou, resp. dostatečně podloženou potvrzením o pracovní neschopnosti, odsouzenému musí umožnit, aby předložil lékařskou zprávu, z níž bude zcela zřejmé, že není schopen účasti na veřejném zasedání. To se v posuzované věci sice nestalo, stěžovatel však stran této skutečnosti nic v ústavní stížnosti nenamítá, a také, jak lze usuzovat z rozhodnutí krajského soudu, ani ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně netvrdil, natož aby doložil, že nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Současně možno vzít v úvahu, že stěžovateli bylo vyrozumění o veřejném zasedání, jež se mělo konat dne 21. 12. 2011, doručeno dne 14. 12. 2011, tentýž den mu bylo vystaveno praktickou lékařkou i potvrzení o pracovní neschopnosti, omluva však byla okresnímu soudu doručena jen dva dny před konáním zmíněného veřejného zasedání. I kdyby tak uvedený soud reagoval okamžitě, otázku důvodnosti omluvy by se do data nařízeného veřejného zasedání zřejmě vyřešit nepodařilo. Přitom stěžovateli bylo již z předchozího soudního řízení známo, že potvrzení o pracovní neschopnosti "automaticky" nedokládá skutečnost, že se nemůže účastnit veřejného zasedání, a tudíž si mohl opatřit předem lékařské potvrzení, z něhož by bylo zcela zřejmé, že účast na veřejném zasedání se neslučuje s jeho zdravotním stavem, a vyhnout se tak situaci, že soud jeho omluvu neshledá "řádnou", jak se také již v minulosti stalo (viz napadené usnesení okresního soudu). Za tohoto stavu ani Ústavní soud nemůže považovat stěžovatelovo tvrzení, že se chtěl, leč ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit veřejného zasedání, za věrohodné, resp. nějak podložené, tudíž nutno i stěžovateli samotnému přičítat, že v daném soudním řízení nemohl realizovat procesní práva, jak je zmiňuje ve své ústavní stížnosti.
Napadá-li stěžovatel usnesení krajského soudu, nelze souhlasit s jeho tvrzením, že by uvedený soud jeho stížnost posoudil formálně. Jde-li o zmíněnou procesní námitku, uvedený soud se jí zabýval a zdůvodnil, proč stěžovateli nepřisvědčil. Ostatně za stavu, kdy okresní soud své závěry řádně zdůvodnil, postačovalo na jeho rozhodnutí jen odkázat. Krajský soud se také zabýval věcnou správností rozhodnutí soudu prvního stupně a ani v tomto ohledu žádné pochybení nezjistil, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší napadená soudní rozhodnutí z daného hlediska přezkoumávat.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na to, že ústavní stížnost nelze věcně projednat, je třeba spolu s ní odmítnout (akcesorický) návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu