ECLI:CZ:US:2012:3.US.894.12.1
sp. zn. III. ÚS 894/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti DELTA Kardašova Řečice, a. s., se sídlem Husova 537, 378 21 Kardašova Řečice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s. r. o. se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 15 Cmo 145/2009-207, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu pro údajné porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení stěžovatelka uvádí, že obecné soudy rozhodovaly v řízení o návrhu na vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce NEVA-NEKUT & Müller spol. s r. o., a to nejprve Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 4. 2009 č. j. 13 Cm 668/2008-88 tak, že zčásti řízení zastavil, zčásti návrhu na vyloučení věcí soud vyhověl a ve zbytku návrh zamítl, aniž přiznal účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení podala odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2009 č. j. 15 Cmo 145/2009-119. Odvolací soud výrok v zamítavé části potvrdil a uložil stěžovatelce jako žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v jím vymezené výši. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla žalobou pro zmatečnost, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 2. 2011 č. j. 13 Cm 668/2008-174 vyhověl a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009 zrušil, přičemž žalovanému uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Následným usnesením ze dne 16. 5. 2011 č. j. 11 Cmo 119/2011-183 Vrchní soud v Praze zrušil výrok o nákladech řízení s tím, že o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost bude rozhodovat soud až v rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 15 Cmo 145/2009-207 Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že odvoláním stěžovatelky napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2009 č. j. 13 Cm 668/2008-88 v napadeném bodu III. výroku potvrdil, v bodu II. výroku v zamítavé části ho potvrdil v opraveném znění a pod bodem II. výroku rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 37 337,- Kč.
Stěžovatelka namítá, že již ve své emailové zprávě ze dne 3. 11. 2011, zaslané odvolacímu soudu, nesouhlasila, aby soud přiznal žalovanému náhradu nákladů za řízení u odvolacího soudu, v němž byl vynesen rozsudek později zrušený na základě žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka zejména není spokojena s rozhodnutím o nákladech řízení, které považuje za nespravedlivé, neboť v dané věci je podle svého názoru nucena nést náklady řízení i za odvolací řízení, v němž došlo k takovému pochybení odvolacího soudu, že jím vynesený rozsudek byl zrušen z důvodu zmatečnosti řízení.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že proti rozsudku Vrchního soudu podala dovolání.
II.
Ústavní soud nepovažuje za nutné rekapitulovat obsah napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011 č. j. 15 Cmo 145/2009-207, neboť jeho obsah je účastníkům řízení znám a jeho podstatná část byla rekapitulována již výše.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k negativnímu závěru.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud by stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podala-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností, jak sama uvádí, proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívala, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto ohledně potvrzujícího výroku odvolacího soudu předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu