ECLI:CZ:US:2012:3.US.898.10.1
sp. zn. III. ÚS 898/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. H., advokátky, zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 22 Co 402/2009 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 5 C 355/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 10, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.
Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované domáhala zaplacení částky 37 020 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku odměny za právní službu, již jí poskytla. Rovněž napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrzeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy rozhodly v projednávané věci v rozporu s hmotným právem; aplikovaly sice správný právní předpis (advokátní tarif), nesprávně jej však podle jejího názoru vyložily. Přestože z provedeného dokazování vyplývá, že rozsah právní služby byl dán pěti úkony dle advokátního tarifu, obecné soudy dospěly k závěru, že prokázán byl toliko úkon jeden. Při jednání před odvolacím soudem byla nucena vystupovat sama, ač na ně nebyla připravena, neboť soud neuznal řádnou omluvu jejího zástupce; odvolací soud jí nadto neumožnil, aby navrhla nové důkazy, resp. opakování některých důkazů provedených soudem prvního stupně, čímž jí znemožnil efektivní hájení svých práv v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., a nedostalo se jí ani řádného poučení o (ne)možnosti podat dovolání. Podobné platí podle stěžovatelky o soudu prvního stupně co do poučení podle §118a o. s. ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ve vztahu k tomuto základnímu vymezení hranic ústavněprávního přezkumu pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné tím, že tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - ve své podstatě toliko porušení čl. 36 Listiny (nikterak totiž nerozvíjí argumentaci týkající se tvrzeného porušení čl. 10 a čl. 26 a ani jinak se efektivně nenaznačuje), jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila (a využila dokonce i dovolání, jež bylo usnesením ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 33 Cdo 2964/2010 jako opožděné a nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto). Že jí bylo "znemožněno" jednat před odvolacím soudem stěžovatelka toliko tvrdí, aniž by relevantně oponovala důvodům, pro které odvolací soud nepřijal omluvu jejího zástupce, stejně jako nedokládá, že "nové" důkazy byly z pohledu principu neúplné apelace přípustné, a už vůbec není zřejmé, jak se jejích základních práv mohlo dotknout (navíc správné) poučení, že dovolání nebylo v její věci přípustné, případně i nedostatek poučení dle ustanovení §118a o. s. ř., je-li sama - coby advokátka - osobou odborně kvalifikovanou (práva znalou).
Těžiště ústavní stížnosti tkví - kromě právě vypořádaných výtek procesních - v rovině skutkových zjištění, resp. ve sporu o "důkazní nouzi", v níž se stěžovatelka podle obecných soudů ocitla. S klíčovou argumentací odvolacího soudu, že je důsledkem jejího porušení §25 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (o povinnosti advokáta vést o poskytování právních služeb přiměřenou dokumentaci), jakož čl. 16 odst. 4 Pravidel profesionální etiky advokátů a usnesení představenstva České advokátní komory č. 9/1999 Věstníku ČAK (o povinnosti vést tuto evidenci tak, aby z ní byl zřejmý postup advokáta při poskytování právních služeb, jakož i oprávněnost účtované odměny), však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje.
Důvody zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - ve smyslu existence procesního, skutkového nebo interpretačního excesu - v dané věci tedy zjištěny nebyly, čímž je shora předznačený úsudek, že stěžovatelčina ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu