ECLI:CZ:US:2012:4.US.1009.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1009/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu R. N., bez právního zastoupení, směřující proti postupu státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství v Praze 1 ve věci sp. zn. 2 ZT 373/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, označeným jako ústavní stížnost na obžalobu, podanou státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství v Praze 1 dne 24. února 2012, pod č.j. 2 ZT 373/2011-38, pro porušení zákona. Proti obžalobě pro přečiny krádeže podle ustanovení §205 odstavce 1 písmen a) a b) trestního zákona, navrhovatel brojil podáním, v němž odůvodňoval nesprávnost takového postupu.
Návrh nesplňoval náležitosti podání k Ústavnímu soudu dané v ustanovení §27 a následných zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nebylo z něj přesně patrné, čeho se navrhovatel domáhá (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), absentovalo povinné právní zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podání nebylo Ústavnímu soudu doručeno v příslušném počtu stejnopisů (§34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na skutečnost, že napadenou obžalobou byla věc předložena obecnému soudu, nevyzýval Ústavní soud z důvodu ekonomie řízení navrhovatele k odstranění vad podání. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva pod ochranou soudní moci, přičemž soudní mocí jsou všechny soudní orgány působící na základě právního řádu České republiky.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka