ECLI:CZ:US:2012:4.US.1030.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1030/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2012 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele V. M., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem Husova 401, Třinec, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1412/2010-174 ze dne 20. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 19. 3. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1412/2010-174 ze dne 20. 12. 2011, jímž byl 1) ve výroku II. ohledně potvrzení částky 140.200,- Kč a ve výroku III., IV. a V. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 184/2009-135 ze dne 22. 10. 2009 a 2) ve výroku I., ve výroku III. ohledně částky 188.900,- Kč a v navazujících výrocích o nákladech řízení zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 215/2007-94 ze dne 20. 11. 2008, včetně doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 15 C 215/2007-130 ze dne 19. 5. 2009 a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud závažným způsobem pochybil, když shledal dovolání České republiky - Ministerstva spravedlnosti přípustným dle §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel vyjádřil názor, že v předmětné věci nebylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu a Nejvyšší soud se tak správně vůbec neměl dovoláním meritorně zabývat. Kromě toho Nejvyšší soud při vydání zrušujícího rozsudku porušil i ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu, když toto své rozhodnutí opřel o důvody, které nebyly v dovolání uplatněny. Stěžovatel dovozoval, že v důsledku výše popsaných pochybení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a co se merita věci týče, pak i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 3 téhož předpisu. Stěžovatel uvedl, že si je vědom, že by bylo možno namítat, že doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, nicméně Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, pokud jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených práv koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení, včetně ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, efektivně uplatněna. Stěžovatel měl za to, že výše popsaný svévolný postup Nejvyššího soudu představuje právě onen citelný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv, v jehož důsledku se řízení před obecnými soudy vrací v podstatě na začátek, což ohrožuje jeho právo, aby mu byla účinně a bez zbytečného prodlení poskytnuta náhrada škody způsobená nezákonným a tedy i nepřiměřeně dlouhým řízením, jejíhož uhrazení se prostřednictvím své žaloby domáhal. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1412/2010-174 ze dne 20. 12. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud výše uvedenou judikaturu doplnil v tom ohledu, že za určitých okolností (projednání opožděného dovolání, zjevně svévolné posouzení přípustnosti dovolání) lze ústavní stížností napadnout i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně i to je možné pouze tehdy, až bude řízení jako celek skončeno (body 29 a 30 nálezu). V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1412/2010-174 ze dne 20. 12. 2011 tak, že částečně zrušil rozhodnutí městského a obvodního soudu a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným a za situace, kdy řízení před obecnými soudy doposud neskončilo, je ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť doposud nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo rovněž odmítnuto dovolání stěžovatele dle §243b odst. 5 občanského soudního řádu ve spojení s §218 písm. b) téhož předpisu (výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť stěžovatel napadal výrok, jímž mu nebyla způsobena žádná újma. Stěžovatel se sice prostřednictvím petitu své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu jako celku, nicméně z odůvodnění jeho návrhu bylo zřejmé, že ve výroku o odmítnutí svého dovolání porušení svých ústavně zaručených práv nespatřoval a nemínil jej rozporovat (stěžovatel tento výrok v ústavní stížnosti vůbec nezmínil, a to ani v části, v níž rekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy). Za těchto okolností se Ústavní soud předmětným výrokem rozsudku Nejvyššího soudu dále nezabýval, resp. posoudil ústavní stížnost tak, že tato směřovala toliko vůči výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj