ECLI:CZ:US:2012:4.US.1117.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1117/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele BAYTON, a. s., se sídlem Praha 9, Slévačská 744/1, zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, advokátní kancelář RYBÁŘ, SOPPÉ & PARTNEŘI, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4051/2009-270 ze dne 19. 1. 2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 501/2008-238 ze dne 30. dubna 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno zejm. jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V předmětném řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (zjednodušeně řečeno), jde o to, že stěžovatel na základě směnné smlouvy získal od České republiky nemovitost - kulturní památku (dále jen "palác"), proti panelovému domu vhodnému k poskytování ubytování (dále jen "ubytovna"). Takto získaný palác stěžovatel následně prodal jiné obchodní společnosti. Po uskutečnění zmíněného prodeje však stěžovatel podal žaloby na určení, že je vlastníkem ubytovny (jde o žalobu projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 6, jež vyústila v právě projednávanou ústavní stížnost; dále stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jíž se domáhá určení, že vlastníkem paláce je Česká republika - srov. například č. l. 12 vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 28 C 339/2006). Obě zmíněné žaloby vycházejí z teze, že směna ubytovny a paláce mezi Českou republikou a stěžovatelem neproběhla v souladu se zákonnými podmínkami, neboť k této majetkové dispozici nedalo souhlas příslušné ministerstvo, resp. vláda. Obecné soudy (tedy soud odvolací a dovolací) s tímto závěrem nesouhlasily, neboť podle nich potřebný souhlas vyslovila vláda, byť tento - splňující ovšem zásadní zákonné náležitosti stanovené pozdější právní úpravou - vydala dříve, než ho zákon stanovil jako podmínku pro tyto majetkové dispozice.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak aplikovaly, a to i s ohledem na procesní postup stěžovatele v řízení.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
S ohledem na stěžovatelovu argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti pak Ústavní soud ještě dodává, že obecné soudy se retroaktivity v právě projednávané věci nedopustily. Toliko v posuzovaném případě využily při posuzování splnění zákonných podmínek dokument, který jim odpovídá, byť formálně vznikl před tím, než byly zákonodárcem tyto podmínky vymezeny; soudy tak nemodifikovaly ani podmínky vzniku právního vztahu, ani jeho rozsah. Naopak podle Ústavního soudu otázkou zůstává, co vlastně stěžovatel celým soudním řízením, zakončeným právě projednávanou ústavní stížností, vlastně sledoval.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu