ECLI:CZ:US:2012:4.US.1434.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1434/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Goldfein CZ, s.r.o., IČ 252 74 953, se sídlem Pardubice, Na Ležánkách 1624, právně zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Ovocný trh 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2012, č.j. 8 Afs 44/2011-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 Ústavy České republika a v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Došlo rovněž k porušení práva vlastnického zakotveného v čl. 11 Listiny a to postupem, při němž byla porušena zásada zakotvená v čl. 2 odstavci 2 Listiny, jakož i v čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky.
Rozhodnutími Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 12. ledna 2010 byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc březen 2007 ve výši 166.440,- Kč (rozhodnutí č.j. 3080/10/248912604289); za měsíc duben 2007 ve výši 52.896,- Kč (č.j. 3089/10/248912604289); za měsíc květen 2007 ve výši 64.524,- Kč (rozhodnutí č.j. 3098/10/248912604289); za měsíc červenec 2007 ve výši 99.639,- Kč (rozhodnutí č.j. 3100/10/248912604289); za měsíc srpen 2007 ve výši 81.168,- Kč (rozhodnutí č.j. 3144/10/248912604289); za měsíc září 2007 ve výši 165.984,- Kč (rozhodnutí č.j. 3163/10/248912604289); za měsíc říjen 2007 ve výši 177.574,- Kč (rozhodnutí č.j. 3177/10/248912604289); a za měsíc listopad 2007 ve výši 146.028,- Kč (rozhodnutí č.j. 3198/10/248912604289). Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. srpna 2010, č.j. 5264/10-1300-602331 bylo odvolání stěžovatelky do těchto rozhodnutí zamítnuto. O správní žalobě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. 31 Af 114/2010-57, zamítnuta. Napadeným rozsudkem pak byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala, jak probíhala kontrola správce daně, k jakým poznatkům dospěla a z jakých důvodů jí dodatečně vyměřila daň. Stěžovatelka neměla unést břemeno důkazní, když se jí nepodařilo prokázat příjem služby od smluvního partnera, jejíž úhradu uvedla jako odpočitatelný náklad. Správce daně však neshledal oprávněnost provedeného odpočtu a daň doměřil. Odvolací orgán i správní soudy pak v přesvědčení o správnosti postupu finančního úřadu opravné prostředky stěžovatelky zamítly. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 210/2005-89, k výkladu břemene tvrzení a je přesvědčena, že postupem v dané věci přešlo toto břemeno na správce daně. Závěry orgánů veřejné moci jsou tedy vadné, a proto požadovala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 114/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah Nejvyššího správního soudu spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak se ze spisu krajského soudu podává, stěžovatelka opakovaně předkládá shodné námitky, kterými brojila již proti dodatečným daňovým výměrům. Obdobně jako i v případě její kasační stížnosti se námitky zaměřují na závěry správce daně, výtky proti napadeným rozhodnutím jsou jen doplňkem. Stěžovatelka opakovaně nesouhlasí se závěry správce daně. Je přesvědčena, že dostatečně prokázala provedení plateb na balicí a úklidové služby dodavatelům těchto služeb. Za nevěrohodné považuje výpovědi pracovníků jedné ze společností, za nepřiměřeně tvrdé pak konstatování faktu, že se nepodařilo kontaktovat jednatele druhé společnosti. Za irelevantní pak považuje fakt, že společnosti neměly žádné zaměstnance či to, že služby provedené pro stěžovatelku nejsou v jejich účetnictví zahrnuty.
S těmito námitkami se jak finanční orgány, tak i Krajský soud v Hradci Králové vypořádaly. Námitkami v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval a stížnost neposoudil jako důvodnou. Tento svůj závěr však podrobně odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti prezentovala pouze svůj nesouhlas, aniž by uvedla jakoukoliv okolnost, který by byla s to prokázat, že v jejím případě došlo k tvrzenému zásahu do jejích zaručených práv.
Tvrzené právo na soudní ochranu nezajištuje tomu, kdo se jí dovolává, jistotu, že bude automaticky a bezvýhradně uchráněn před protistranou, ale že spor účastníků bude posouzen jiným, nezávislým soudním orgánem, který disponuje zákonnou pravomocí rozsoudit oprávněnost požadavků stran řízení. Nejvyšší správní soud, a předtím i Krajský soud v Hradci Králové, této své zákonné povinnosti dostály. To, že nedaly stěžovatelce za pravdu, ale neznamená, že by ji v jejích právech zkrátily, prokazuje to však správnost postupu finančních orgánů. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 114/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah Nejvyššího správního soudu spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak se ze spisu krajského soudu podává, stěžovatelka opakovaně předkládá shodné námitky, kterými brojila již proti dodatečným daňovým výměrům. Obdobně jako i v případě její kasační stížnosti se námitky zaměřují na závěry správce daně, výtky proti napadeným rozhodnutím jsou jen doplňkem. Stěžovatelka opakovaně nesouhlasí se závěry správce daně. Je přesvědčena, že dostatečně prokázala provedení plateb na balicí a úklidové služby dodavatelům těchto služeb. Za nevěrohodné považuje výpovědi pracovníků jedné ze společností, za nepřiměřeně tvrdé pak konstatování faktu, že se nepodařilo kontaktovat jednatele druhé společnosti. Za irelevantní pak považuje fakt, že společnosti neměly žádné zaměstnance či to, že služby provedené pro stěžovatelku nejsou v jejich účetnictví zahrnuty.
S těmito námitkami se jak finanční orgány, tak i Krajský soud v Hradci Králové vypořádaly. Námitkami v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval a stížnost neposoudil jako důvodnou. Tento svůj závěr však podrobně odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti prezentovala pouze svůj nesouhlas, aniž by uvedla jakoukoliv okolnost, který by byla s to prokázat, že v jejím případě došlo k tvrzenému zásahu do jejích zaručených práv.
Tvrzené právo na soudní ochranu nezajištuje tomu, kdo se jí dovolává, jistotu, že bude automaticky a bezvýhradně uchráněn před protistranou, ale že spor účastníků bude posouzen jiným, nezávislým soudním orgánem, který disponuje zákonnou pravomocí rozsoudit oprávněnost požadavků stran řízení. Nejvyšší správní soud, a předtím i Krajský soud v Hradci Králové, této své zákonné povinnosti dostály. To, že nedaly stěžovatelce za pravdu, ale neznamená, že by ji v jejích právech zkrátily, prokazuje to však správnost postupu finančních orgánů. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu