ECLI:CZ:US:2012:4.US.1516.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1516/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NOKI s.r.o., IČ: 45317500, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1337/109, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2012 č. j. 4 Ads 59/2011-83, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. dubna 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka jakožto zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci má povinnosti stanovené §81 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. V oznámení za rok 2006 uvedla, že zaměstnává osobu se zdravotním postižením - O. T., což doložila výpisem ze záznamu o jednání lékařské posudkové služby pro potřeby OÚ (MÚ), vydaným lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení. Při následné kontrole úřadu práce tento výpis nebyl uznán jako řádný doklad ve smyslu §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 109/2006 Sb. (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), a stěžovatelce byla rozhodnutím Úřadu práce hlavního města Prahy - pobočka Praha 4 ze dne 27. srpna 2008 č. j. ÚP4/OPaK/1822/07/01 stanovena povinnost poukázat do státního rozpočtu dodatečný odvod ve výši 49 087 Kč za kalendářní rok 2006 podle §82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 25. listopadu 2008 č. j. 2008/74874-424 zamítnuto.
3. V řízení o žalobě stěžovatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí se obecné soudy musely vypořádat s otázkou, zda předložený posudek prokazoval v souladu s §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti skutečnost, že zdravotní stav zaměstnance O. T. naplňuje skutkové znaky uvedené v odstavcích 3 a 4 téhož ustanovení. Pokud by tomu tak bylo, nedošlo by ze strany stěžovatelky ke splnění podmínky zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve stanoveném počtu podle §81 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti a úřad práce by byl oprávněn stanovit ji povinnost poukázat odvod podle §82 odst. 1 a 3 tohoto zákona.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozhodoval o žalobě stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, ve svém rozsudku ze dne 30. prosince 2010 č. j. 11 Ca 415/2008-41 konstatoval, že zdravotní stav zaměstnance bylo podle §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti nutno doložit potvrzením nebo rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení nebo - v případě osoby zdravotně znevýhodněné - rozhodnutím úřadu práce. Stěžovatelka předloženým výpisem doložila vydání posudku, že posuzovaný je občanem těžce zdravotně postiženým ve smyslu §86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Předmětem posouzení ve správním řízení ale nebyla otázka, zda stěžovatelkou zaměstnávaná osoba splňuje zákonem stanovené podmínky, aby jej bylo možné považovat za osobu zdravotně postiženou, resp. za osobu zdravotně znevýhodněnou, nýbrž to, zda je stěžovatelka jako zaměstnavatel schopna doložit splnění těchto podmínek dokladem, který za tímto účelem vyžaduje zákon. Předložený posudek za takovýto doklad považovat nelze, neboť nešlo o rozhodnutí úřadu práce, resp. ani o rozhodnutí ve smyslu přechodného ustanovení čl. XIX zákona č. 109/2006 Sb. Podle tohoto ustanovení se osoby, které byly rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení uznány za osoby zdravotně znevýhodněné, po dobu platnosti tohoto rozhodnutí, maximálně však po dobu tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy 1. července 2006), považují za osoby zdravotně znevýhodněné podle tohoto zákona. Z těchto důvodů byly splněny podmínky pro stanovení předmětného odvodu, pročež městský soud žalobu zamítl.
5. Proti posledně uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud zamítavým rozsudkem ze dne 19. ledna 2012 č. j. 4 Ads 59/2011-83. Ve svém odůvodnění připustil, že obsah zmíněného výpisu ve spojení s následně dodaným rozhodnutím úřadu práce, kterým byl O. T. podle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona o zaměstnanosti uznán osobou zdravotně znevýhodněnou od 27. ledna 2009 do 1. února 2011, nasvědčují, že uvedený zaměstnanec stěžovatelky mohl být již v roce 2006 osobou splňující znaky uvedené v §67 odst. 3 a 4 zákona o zaměstnanosti. Tuto skutečnost však musela stěžovatelka doložit zákonem stanoveným způsobem, což neučinila. Nejvyšší správní soud dále podrobně uvedl, že předložený výpis byl vydán za jiným účelem, a to jako podklad pro přiznání mimořádných výhod podle §86 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, tedy pro jiné rozhodnutí, k němuž byl příslušný orgán odlišný od orgánu sociálního zabezpečení (srov. §3 odst. 3 zákona České národní rady č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Z tohoto důvodu v něm uvedený posudek neodpovídá na stejný okruh otázek, jež jsou nezbytné pro vydání rozhodnutí podle §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti. Tuto skutečnost lze ilustrovat na příkladu situace, kdy osoba, která byla pro přiznání mimořádných výhod uznána těžce zdravotně postiženou v I. stupni, nebude uznána osobou zdravotně znevýhodněnou pro účely pracovních předpisů, neboť bude vykonávat především duševní práci. K otázce aplikace výše uvedeného přechodného ustanovení zaujal stejný názor jako městský soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Ústavní stížnost směřuje proti posledně uvedenému rozsudku, přičemž k porušení výše uvedených základních práv stěžovatelky mělo dojít nesprávným, tedy nikoliv ústavně konformním výkladem právních předpisů, především zákona o zaměstnanosti. Podle stěžovatelky není důvod k tomu, aby osoba, která byla uznána zdravotně postiženou podle jednoho právního předpisu, nemohla být považována za zdravotně postiženou i podle jiného právního předpisu. K tomu dodává, že na základě přechodných ustanovení zákona č. 109/2006 Sb., kterým se novelizoval zákon o zaměstnanosti, bylo po přechodnou dobu možné osvědčovat zdravotní postižení potvrzením nebo rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení, a nikoli pouze potvrzením úřadu práce, jak bylo novelou zavedeno.
7. Stěžovatelka dále zastává názor, že postupem orgánů veřejné správy jí byly v rozporu s Listinou ukládány povinnosti, které nemají oporu v právních předpisech, a argumentuje, že orgány státní správy musí všechny relevantní předpisy vykládat v souvislostech, a to vždy ve prospěch občanů. Nesmí přitom docházet k nepřiměřeným zásahům do základních práv a svobod nebo do oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Opačným postupem by bylo brzy docíleno situace, kdy zdravotně postižené osoby nebudou vůbec zaměstnávány, popř. jen za ztížených podmínek. Osoba zdravotně postižená nemůže být s ohledem na svůj zdravotní stav nucena obstarávat si nadbytečná povolení. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 415/2008 a vyzval Nejvyšší správní soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.
9. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření, jež bylo podepsáno předsedkyní příslušného senátu, sdělil, že obsah ústavní stížnosti se v podstatě shoduje s námitkami vznesenými již v předmětné kasační stížnosti. Z tohoto důvodu rekapituloval závěry svého rozsudku, které považoval za relevantní ve vztahu k uplatněným námitkám. Svou argumentaci považuje i nadále za správnou.
10. Výše uvedené vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce pro případ, že by na ně chtěla replikovat. Ta ve své replice v první řadě opětovně zdůraznila, že jí není jasné, proč osoba, která byla uznána těžce zdravotně postiženou ve smyslu zákona o sociálním zabezpečení, nemůže být rovněž považována za osobu zdravotně postiženou ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Tato dvojkolejnost úpravy nesmí být použita k její tíži, resp. k tíži jejího zaměstnance. Pokud jde o argumentaci, že na základě příslušného výpisu rozhodl orgán státní správy, který není orgánem sociálního zabezpečení, tak tu stěžovatelka charakterizuje jako doklad přepjatého formalismu, neboť i Nejvyšší správní soud uznal, že předmětné potvrzení bylo vydáno oprávněným orgánem. Rovněž odmítá jeho právní názor, že předložený lékařský posudek řeší jiný okruh otázek, než je relevantní pro účely §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti, a že příslušný lékař může rozlišovat mezi různými "typy" dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Závěr, že příslušný zaměstnanec není zdravotně znevýhodněnou osobou, neboť je osobou kvalifikovanou k výkonu duševní práce, je nesprávný a je v rozporu s §67 odst. 3 tohoto zákona. Toto ustanovení je nutné vykládat tím způsobem, že o zdravotně znevýhodněnou osobu se jedná v tom případě, kdy v důsledku jejího zdravotního postižení byla podstatně omezena její schopnost uplatnit se na pracovním trhu.
IV.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. V dané věci nicméně žádné takovéto porušení neshledal.
13. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, náležitě a přesvědčivě odůvodňují závěr, že stěžovatelka předepsaným způsobem neprokázala, že zaměstnávala osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu §67 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Předložený výpis totiž není rozhodnutím úřadu práce podle §67 odst. 5 zákona o zaměstnanosti, a stejně tak jej nelze považovat ani za rozhodnutí ve smyslu čl. XIX zákona č. 109/2006 Sb. K tomu je namístě dodat, že úřad práce nebyl v předmětném řízení, ve kterém rozhodoval o povinnosti stěžovatelky zaplatit odvod podle §81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti, oprávněn zpětně posuzovat zdravotní stav zaměstnance stěžovatelky a nahrazovat tak rozhodnutí podle §8 odst. 1 písm. m) téhož zákona, zda jde o osobu zdravotně znevýhodněnou. Z tohoto důvodu nemohl uvedený výpis sloužit ani jako podklad pro takovéto rozhodnutí. Argumentaci obecných soudů, která vychází z jednoznačné dikce v dané věci aplikovaných ustanovení zákona o zaměstnanosti, v žádném případě nelze označit za svévolnou nebo vybočující z obvyklých interpretačních postupů, což je patrné již z jejího výše uvedeného shrnutí. Ústavní soud přitom neshledal ani žádný jiný důvod, který by ji z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval.
14. Lze tedy shrnout, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu