ECLI:CZ:US:2012:4.US.1615.11.3
sp. zn. IV. ÚS 1615/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Janem Michalcem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá 5, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011 čj. 23 Cdo 4113/2008-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008 čj. 28 Co 375/2007-203 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 3. 2007 čj. 27 C 24/2001-121 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 6. 2011 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora označené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu a "zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ČR čj. 23 Cdo 4113/2008-269 byl porušen zákon".
Podle stěžovatele byla napadená rozhodnutí vydána ve sporu, v němž byla dána věcná příslušnost krajského (městského soudu) ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6. o. s. ř., neboť šlo o peněžité plnění v obchodním vztahu mezi podnikateli a žalovaná částka převyšovala 100 000 Kč. Námitkou věcné příslušnosti, kterou stěžovatel vznesl po zahájení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 v protinávrhu k žalobě, se však Městský soud v Praze nezabýval a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 s malou změnou potvrdil. Mezitím v jiném sporu stěžovatele s totožným žalobcem rozhodl Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti krajského soudu a stěžovatel toto rozhodnutí předložil Nejvyššímu soudu jako argument v dovolacím řízení. Nejvyšší soud se však věcnou příslušností soudu nezabýval a námitku stěžovatele v tomto směru učiněnou označil za opožděně podanou. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že otázku věcné příslušnosti soudu neřešil, neboť za současného stavu existuje dvojí pojetí věcné příslušnosti soudu. V projednávané věci stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 i návrh na obnovu řízení.
V podání ze dne 19. 9. 2011 stěžovatel doplnil, že v jeho věci šlo o spor ze smlouvy týkající se podnikatelské činnosti a předmět sporu činila částka 2 322 934,20 Kč s příslušenstvím. Přesto však v prvním stupni rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 namísto Městského soudu v Praze, zatímco v jiném (souvisejícím) řízení bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského (městského) soudu. Stěžovatel zdůraznil, že nežádá věcný přezkum napadených rozhodnutí, nicméně považuje za důležité poukázat na věcný kontext s trestním řízením, ve kterém byl posuzován prakticky identický skutkový stav (vztah mezi stěžovatelem a obchodní společností Shell Czech Republic, a. s.). Stěžovatel byl z důvodů v rozhodnutích trestních soudů blíže rozvedených zproštěn obžaloby, soudy v civilním řízení však jejich zjištění nebraly v úvahu. Stěžovatel nezpochybňuje, že stejný skutkový stav může mít jiné trestněprávní a civilněprávní důsledky, nicméně nemůže být vyhodnocen jednou tak, že nenastal a podruhé že nastal. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí věci zákonným soudcem by tento rozpor působící zásah do práva na spravedlivý proces umožnilo odstranit.
II.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 27 C 24/2001 vyplynulo, že žalobce, obchodní společnost Shell Czech Republic, a. s., se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 domáhal po žalovaném stěžovateli zaplacení částky 2 372 250,66 Kč s příslušenstvím. Po částečném zpětvzetí žaloby Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 3. 2001 čj. 38 C 10/2001-28 řízení částečně zastavil co do částky 49 316,46 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vrátil žalobci poměrnou část soudního poplatku (výrok II.), nepřipustil změnu žaloby navrženou dne 16. 2. 2001 (výrok III.) a vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu místně příslušnému (výrok IV.). Soud konstatoval, že žaloba se opírala o několik nároků žalobce vůči žalovanému, plynoucích z několika různých závazků a právních skutečností, z nich největší částku tvořila dosud nesplacená část půjčky (pod označením provozní záloha) ve výši 2 100 000 Kč s příslušenstvím. Nároky, jež zbyly po částečném zastavení řízení jako předmět projednání, soud posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému stěžovateli dostalo tím, že za něj plnil žalobce, a při posouzení podmínek řízení uzavřel, že je dána věcná příslušnost soudu okresního (obvodního), neboť se nejedná o obchodní, ale o občanskoprávní vztahy; po zjištění bydliště žalovaného Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil po právní moci svého rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 4. 2001.
Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 2 250 985,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uhradit mu na nákladech řízení částku 94 892 Kč (výrok II.); co do částky 71 949,10 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně částky 150 985 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud nepřihlédl k podání, ve kterém stěžovatel namítal vadu řízení (věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6), neboť bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty; vzhledem k nepřípustnosti dovolání dovolací soud nezkoumal existenci tvrzené vady řízení, resp. k případným vadám řízení nebylo možno přihlédnout ani z úřední povinnosti.
Ze spisové dokumentace dále vyplynulo, že stěžovatel uplatnil námitku věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 poprvé až v dovolacím řízení v podání ze dne 21. 12. 2009 (č.l. 232).
III.
Z ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyplývá, že předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že k ochraně práv fyzických a právnických osob jsou povolány především obecné soudy, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 publ. in Sb. n. u., sv. 36 str. 53). Rozhodovací praxe Ústavního soudu však pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti nemeritorním rozhodnutím, resp. usnesením procesní povahy, neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. Výjimečně tak lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé (např. konkurzní) dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Mezi tyto případy je nutno dle mínění Ústavního soudu přiřadit i rozhodnutí vrchního, příp. Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti dle §104a o. s. ř., které je v systému obecných soudů konečné (nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost) a závazné ve výroku o určení, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08, Sb. n. u., sv. 57, str. 455). Takové rozhodnutí lze podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (srov. nález sp. zn. II.ÚS 2193/10, Sb. n. u. sv. 58 str. 605).
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V.
Ústavně právní argumentace stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce byla založena na jeho nesouhlasu o věcné příslušnosti soudů, které v jeho věci rozhodly, a směřovala proti meritorním rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu.
Jak Ústavní soud ověřil, Obvodní soud pro Prahu 4, kterému žaloba napadla, se zabýval podmínkami řízení a svůj závěr o věcné příslušnosti okresního (obvodního) soudu opřel o charakter žalobou uplatněných nároků, ze kterých dovodil občanskoprávní povahu sporu. V dalším řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 a Městským soudem v Praze byl tento závěr respektován a stěžovatel mu až do prosince 2009 nikterak neoponoval, a to ani v opravných prostředcích. Pokud šlo o jeho podání (protinávrh) ze dne 12. 8. 2001, ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 nebylo založeno, neboť stěžovatel je adresoval v té době již místně nepříslušnému soudu (Obvodnímu soudu pro Prahu 4), z kopie tohoto podání připojenému k ústavní stížnosti je však zřejmé, že žádal, aby soud posoudil, zda věc byla předložena věcně a místně příslušnému soudu. Lze mít za to, že Obvodní soud pro Prahu 4 tak sám učinil při rozhodování dne 8. 3. 2001 (usnesení čj. 38 C 10/2001-28).
Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel závěru o věcné příslušnosti okresního (obvodního) soudu neoponoval a pro zpochybnění věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 nepředložil po celou dobu řízení jediný argument, kterým by spor o věcnou příslušnost inicioval. Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že řízení skončilo vydáním rozhodnutí ve věci, považoval Ústavní soud napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze za rozhodnutí přijatá soudem, jak byla jeho věcná a místní příslušnost vymezena v usnesení ze dne 8. 3. 2001, jemuž nikdo neoponoval.
VI.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zjistil, že jím byl porušen zákon. Ústavní soud připomíná, že mu takový přezkum legality soudních rozhodnutí nepřísluší. Materiálním předmětem řízení o ústavní stížnosti je primárně a důsledně ochrana subjektivního ústavně zaručeného práva jednotlivce vůči orgánu veřejné moci, který je porušil, neboť Ústavní soud je povolán k ochraně ústavně zaručených práv a svobod a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze za předpokladu, že jejich postupem či rozhodnutími byla zároveň porušena základní práva a svobody. Procesně tedy musí ústavní stížnost (návrh) směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí obecného soudu, jehož logickým důsledkem je požadavek, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a nálezem takové rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodnutím o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání, svojí povahou tedy rozhodnutím deklaratorní povahy autoritativně konstatující neexistenci práva podat dovolání. Takové rozhodnutí samo o sobě a bez dalšího Ústavní soud obecně nepovažuje za schopné zasáhnout do základních práv jednotlivce. Pokud jde o úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci má či nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud je zpravidla nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Stěžovatel sice uplatnil oba dovolací důvody, nicméně důvod postižení řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci vymezil úplně jinak než nedostatkem věcné příslušnosti. Jeho argumenty uplatněné v dovolací lhůtě neobsahovaly žádnou otázku zásadního právního významu schopnou (včas) založit přípustnost dovolání, a proto nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že dovolání odmítl jako nepřípustné; v důsledku nepřípustného dovolání nemohl podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout ani k případným vadám řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu