ECLI:CZ:US:2012:4.US.163.12.1
sp. zn. IV. ÚS 163/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem na adrese Ostrava, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011 č. j. 25 Cdo 1856/2011-546 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2010 č. j. 57 Co 194/2010-494, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že nesprávným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 54 C 234/2008 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 6. prosince 1995 domáhal po žalované JUDr. J. M. zaplacení částky 71 305,- Kč z titulu náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s postupem žalované, v jejímž důsledku bylo zastaveno soudní řízení, ve kterém žalovaná stěžovatele na základě poskytnuté plné moci zastupovala. Na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. května 2002 byla žalované uložena povinnost žalovanou částku stěžovateli zaplatit. K podanému odvolání žalované i stěžovatele Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. března 2003 výrok o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli žalovanou částku potvrdil, v části týkající se příslušenství byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci příslušenství bylo v řízení dále vydáno několik rozhodnutí obecných soudů, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, který je napaden ústavní stížností, byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že žaloba na zaplacení částky 0,05 % denně z částky 71 305,- Kč od 20. června 1991 do 10. září 2003 se zamítá. K dovolání podanému stěžovatelem proti citovanému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům, v daném případě jeho majetkovému právu, spočívajícímu v tzv. legitimním očekávání přírůstku majetku. Podle názoru stěžovatele obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení celé věci, přičemž Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se jeho námitkami vůbec nezabýval.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Krajský soud v zásadě se závěrem odvolacího soudu vyjádřil souhlas s tím, že v době, kdy stěžovatel podepsal plnou moc žalované pro řízení vedené pod sp. zn. 13 Cm 424/92, tj. 20. 12. 1992, byly již majetkové sankce, které by dle tvrzení stěžovatele měla žalovaná uplatnit, promlčeny. Nejvyšší soud pak podané dovolání neshledal dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněných základních práv.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že v řízení byla porušena zásada legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 329/04 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, nález č. 39, s. 427 a násl.). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu