ECLI:CZ:US:2012:4.US.1652.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1652/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 11 C 18/2010-34, Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011 č. j. 53 Co 591/2010-55 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 4554/2011-68 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci pro porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 18/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 č. j. 53 Co 591/2010-55 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 11 C 18/2010-34, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala jednak náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jehož výsledkem bylo vyplacení finanční částky stěžovatelce zajištěné v trestním řízení, a jednak náhrady majetkové újmy odpovídající úrokům z prodlení za období od dne 18. 12. 1996 do dne 6. 1. 2006, v němž byl příslušný státní orgán v prodlení s vydáním zajištěné částky. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že stěžovatelka se o vzniklé škodě dozvěděla nejpozději dne 6. 1. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o vydání zajištěné částky, a ke kterémužto dni stěžovatelka vyčíslila svůj nárok, a proto je její nárok uplatněný žalobou dne 2. 3. 2010 v obou jeho složkách promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčení doby v případě nároku na náhradu majetkové újmy a šestiměsíční doby v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dodal, že pozdější vyplacení úroků ze zadržované částky nebylo pro vyčíslení nároku významné a nebylo třeba čekat na reakci státních orgánů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 4554/2011-68 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť ztotožnění okamžiku počátku běhu promlčecí doby s okamžikem pravomocného skončení řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatelka uvádí, že řízení o vrácení zadržené částky v souvislosti s vraždou jejího manžela trvalo více než osmnáct let, a je přesvědčena, že počátek běhu promlčecí doby lze odvíjet nejdříve ode dne 11. 6. 2008, kdy bylo vydáno usnesení o vrácení úroků ze zadržené částky, neboť teprve tohoto dne definitivně zjistila výši vrácené částky; do té doby bylo teoreticky možné vyplacení úroků z prodlení příslušným státním orgánem. Určení počátku běhu promlčecí doby dnem vrácení zadržené částky chápe stěžovatelka jako účelovou a přehnaně formalistickou snahu soudů interpretovat jednotlivé klíčové okamžiky celého řízení tak, aby "nikdo nebyl za průtahy odpovědný". Stěžovatelka má za to, že její věc dobře ilustruje nejasnost a nepředvídatelnost přístupu státních orgánů k nahrazování škody způsobené státem. Názor odvolacího soudu, dle kterého není třeba znát přesnou výši způsobené škody, pak má za následek porušení právní jistoty, poněvadž dovoluje subjektivně a účelově stanovit jako počátek běhu promlčecí doby jakýkoli vhodný den a vyhnout se odpovědnosti za škodu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Pochybení tohoto charakteru a intenzity Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v ustanovení §32 zakotvuje jasné a srozumitelné pravidlo pro určení počátku běhu promlčecí doby, jímž je okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Lze připustit, že stěžovatelka mohla mít jistý pocit nepředvídatelnosti rozhodování v této otázce pramenící z toho, že uvedené pravidlo je pak aplikováno na dokazováním zjištěné okolnosti konkrétního případu, které každý případ individualizují, přičemž v závislosti na nich se teprve formuje závěr soudů o okamžiku nabytí vědomosti poškozeného o vzniku škody; to je ovšem přirozený stav a nic protiústavního v něm nelze shledat. Vztažení počátku běhu promlčení doby k datu, kdy nabylo právní moci usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o vydání zajištěné částky, nepostrádá logiku a odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, dle které "...subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah; nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, usnesení ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2102/2010, dostupná na http://www.nsoud.cz/).
Pokud jde o náhradu nemateriální újmy, nelze přehlédnout, že stěžovatelčin nárok by s ohledem na ustanovení §32 odst. 3 a §35 zákona č. 82/1998 Sb. byl promlčen, i kdyby počátek běhu promlčecí doby byl počítán od právní moci usnesení o vydání úroků ze zadržené částky.
Pro uvedené neshledal Ústavní soud na právních závěrech vedoucích k vydání stěžovaných rozhodnutí nic, co by stěžovatelčin případ posunovalo do roviny rozhodování nezákonného, natož pak do roviny protiústavnosti. V dalším může proto Ústavní soud na rozhodovací důvody obecných soudů, jež byly vyjádřeny v naříkaných rozhodnutích, odkázat.
S ohledem na výše vyložené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu