ECLI:CZ:US:2012:4.US.1769.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1769/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. H. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, AK se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 čj. 28 Cdo 202/2011-144 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010 čj. 64 Co 254/2010-124 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, ve kterém se neúspěšně domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí vypořádání za nemovitosti zanechané na území Podkarpatské Rusi, stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že odmítnutím (poznámka Ústavního soudu: správně zamítnutím) dovolání podpořil chybné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud nezkoumal, zda v důsledku přijetí nové právní úpravy (zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik), pozbyla účinnosti předchozí právní úprava (zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinou sovětskou), a pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přestože ani soud odvolací se touto otázkou blíže nezabýval. Nejvyšší soud tak rozhodl i přesto, že ve svém dřívějším rozhodnutí (usnesení ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1677/2010), ve kterém se zabýval vztahem zákonů č. 42/1958 Sb. a č. 212/2009 Sb., dospěl k odlišnému právnímu názoru. Stěžovatel měl za to, že v takovém případě měla být v souladu s ustanovením §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), věc předložena velkému senátu k rozhodnutí, a jestliže tak Nejvyšší soud neučinil, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a řízení zatížil vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v ústavněprávní rovině představuje porušení práva na zákonného soudce.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2011 označil postup a rozhodnutí Městského soudu v Praze za správný. Zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra bylo v souladu s principem ochrany práv stěžovatele, neboť jeho věc projedná v intencích zákona č. 212/2009 Sb. nejprve ten státní orgán, který tak má učinit. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 20. 9. 2011 uvedl, že při svém rozhodování vycházel jednak z obsahu žaloby, která dle jeho názoru nebyla koncipována jako přezkum správního rozhodnutí, a jednak z obsahu stěžovatelova odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, v němž se dovolával účinků nového právního předpisu a dovozoval jeho příznivý dopad na svůj nárok. Za této situace Městský soud v Praze považoval zvolené řešení za odpovídající očekávání stěžovatele, že jeho nárok bude věcně znovu posouzen za příznivějších podmínek, než tomu bylo podle dosavadní právní úpravy, a takto to pochopil i Nejvyšší soud. Městský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
V replice ze dne 6. 10. 2011 stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že přiznání nároku z totožného titulu lze požadovat na základě několika právních norem, neboť zákon č. 212/2009 Sb. neobsahuje ve vztahu k předchozím právním předpisům žádná zrušovací ustanovení. Za rozhodné však považoval, že se domáhal přezkumu rozhodnutí správního orgánu v řízení podle části páté o. s. ř., a jestliže správní orgán rozhodoval na základě předchozí právní úpravy, je třeba dle totožné právní úpravy postupovat při přezkumu jeho rozhodnutí. Vyloučil, že by jeho žaloba nebyla koncipována jako žaloba podle části páté o. s. ř., neboť v žalobním petitu navrhl, aby mu soud přiznal nárok na zaplacení žalované částky a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu, rovněž soudem prvního stupně vyměřený soudní poplatek odpovídal žalobě v řízení podle části páté o. s. ř. Stěžovatel se ohradil proti tvrzení, že se domáhal aplikace nového zákona č. 212/2009 Sb., a upozornil, že při ústním jednání soudu s postoupením věci Ministerstvu vnitra výslovně nesouhlasil a požadoval, aby žaloba byla projednána v probíhajícím soudním řízení. Stěžovatel vyložil svoje právní úvahy, na základě kterých má za to, že mu podle předchozí právní úpravy lze nárok přiznat (přímou aplikací článku 2 Protokolu ke Smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině), a v této souvislosti odkázal na zcela shodně vyznívající stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 29. 9. 2004. Nevyloučil, že by obdobně mohl argumentovat i v novém řízení před Ministerstvem vnitra, nechce však s ohledem na svůj věk spor protahovat a oddalovat přiznání náhrady.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 28 C 176/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se po žalované České republice - Ministerstvu financí domáhal zaplacení částky 191 691 990 Kč; žalobní petit, kterým požadoval, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 8. 2008 čj. 908/17453/2008 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 10. 11. 2008 čj. 908/73613/2008, jimiž správní orgány náhradu za majetek stěžovateli nepřiznaly (č. l. 8), byl k výzvě soudu opraven jako žaloba o zaplacení žalované částky (č. l. 19); soudní poplatek ve výši 2 500 Kč byl vyměřen podle pol. 14a odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (č. l. 30). Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 2. 2010 čj. 28 C 176/2008-71 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že zanechaný majetek neměl povahu osobního a drobného soukromého vlastnictví ve smyslu vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, a stěžovatel rovněž nesplňoval podmínku bydliště na území Československé republiky ke dni 25. 7. 1958.
V odvolání stěžovatel kritizoval nesprávný výklad norem relevantní právní úpravy, vyhlášku č. 159/1959 Ú. l. označil za diskriminační a připojil svůj náhled na řešení nároků za majetek zanechaný občany Československa na Zakarpatské Ukrajině. Poukázal na nový zákon č. 212/2009 Sb., který neobsahuje žádné omezení, pokud jde o nemovitý majetek, a kterým, dle jeho názoru, byla zrušena vyhláška č. 159/1959 Ú. l., resp. ta její ustanovení, která jsou s novou právní úpravou v disproporci. Stěžovatel výslovně uvedl, že důvod, pro který byla jeho žaloba zamítnuta, účinností zákona č. 212/2009 Sb. zanikl a soud měl s přihlédnutím k nové právní úpravě žalobě vyhovět. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že věc se postupuje Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti posoudil jako rozhodné pro uplatnění soukromoprávního nároku podle zákona č. 212/2009 Sb. Ministerstvem vnitra, jež je příslušným správním orgánem pro vydání rozhodnutí ve věci poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, z čehož usoudil, že pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout v řízení podle části třetí a čtvrté o. s. ř. není dána ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř., ani podle §7 odst. 3 o. s. ř.
V dovolání stěžovatel upozornil, že podal žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí podle části páté o. s. ř., vědom si toho že jeho věc nespadá do správního soudnictví. Za nesprávný označil skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého byla žaloba podána podle části třetí a čtvrté o. s. ř., a pokud soud vycházel ze žalobního žádání změněného k výzvě obvodního soudu, uvedl, že se vždy a jen domáhal přezkoumání správnosti postupu Ministerstva financí. Zdůraznil, že nebyl žádný důvod posoudit jeho žalobu jako uplatnění nároku podle §6 zákona č. 212/2009 Sb., neboť je zapotřebí dokončit řízení, které bylo zahájeno podle předchozí právní úpravy. Nová právní úprava neobsahuje žádná přechodná ustanovení, a proto měl odvolací soud uložit soudu prvního stupně, aby podle části páté o. s. ř. nahradil vadné rozhodnutí Ministerstva financí a ministra financí tak, že mu náhradu v požadované výši přizná. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání zamítl jako nedůvodné. Konstatoval, že odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že vydání zákona č. 212/2009 Sb. bylo rozhodnou skutečností. Zákon stanovil pravomoc Ministerstva vnitra jako výlučně příslušné organizační složky státu rozhodnout o odškodnění předmětných nároků, a protože pořad práva tímto zákonem nastolený nelze obejít, je třeba vytvořit procesní podmínky pro posouzení a projednání stěžovatelova nároku příslušným orgánem podle platné procedury.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Argumentace stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny byla založena na tvrzení, že senát Nejvyššího soudu porušil zákonný příkaz v §20 zákona o soudech a soudcích tím, že jeho věc nepostoupil k rozhodnutí velkému senátu, přestože při svém rozhodování dospěl k právnímu závěru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1677/2010.
Jak Ústavní soud zjistil z vlastní rozhodovací činnosti, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, je rozhodnutím, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání dovolatele K. F. jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním nastolené právní otázky již vyřešil ve svém dřívějším rozhodnutí (poznámka pod čarou č. 1). V označeném usnesení se Nejvyšší soud zmínil o v mezidobí přijaté nové právní úpravě k problematice náhrad za nemovitosti zanechané na Zakarpatské Ukrajině, uvedl však, že tato na správnosti závěrů již vyslovených nic nezměnila. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1677/2010 a jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, byly napadeny ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Lze tedy shrnout, že rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 1677/2010 bylo založeno na posouzení tzv. nenárokového dovolání a podává se z něj jediný relevantní závěr Nejvyššího soudu, a to že dovolání nepřípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. bylo odmítnuto. Tento závěr však nemůže být nikterak významný pro odlišení projednávané věci, ve které bylo dovolání stěžovatele přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud sice zároveň deklaroval přípustnost stěžovatelova dovolání i ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přičítal rozhodování o "způsobu pokračování v řízení za situace, při níž již správní orgán nárok žalobce projednával a poté byl vydán zákon č. 212/2009 Sb., který teprve předmětnou problematiku náležitě upravil". Jeho právní názor o procesním právu (§20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích) však nelze považovat za odlišující se od právního názoru vyjádřeného v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, neboť v označené věci nebylo ze strany odvolacího soudu rozhodováno o pokračování v řízení. Ústavní soud proto uzavřel, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud nepostoupil stěžovatelovu věc k rozhodnutí velkému senátu.
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Již ve shora zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 3241/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že právní předpisy upravující odškodnění osob, které svůj majetek zanechaly na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR, se liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku, jejichž shodným znakem je snaha o napravení či lépe řečeno zmírnění majetkových křivd z minulosti a jako takové tedy mají charakter restitučních předpisů. Ústavní soud připomněl, že se k povaze restitučních předpisů vyslovil již dříve v usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99 - jejich podstatou je teze, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto zákonem stanovených podmínek. Ze skutečnosti, že zákonodárce (a to platí jak pro předpisy přijaté před rokem 1989, tak i předpisy vydané po tomto datu) vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění (v daném případě nárok na odškodnění), Ústavní soud dovodil, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, neboť platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů. Takto vymezený právní rámec byl relevantní i pro posouzení stěžovatelovy věci.
Pokud se týká námitky, že obecné soudy nepokračovaly v původním řízení a diskriminující ustanovení staré právní úpravy neinterpretovaly ve světle nové právní úpravy (za situace, kdy v nové právní úpravě absentují jakákoliv rušící a přechodná ustanovení), Ústavní soud uvádí, že se otázkou absence (mlčení) intertemporálních ustanovení již ve své rozhodovací praxi zabýval a aplikovatelnost té které úpravy založil na výkladu, jenž "šetří smysl a podstatu základního práva, konkrétně práva na legitimní očekávání" (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007, N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), resp. ji dovodil z pohledu ústavních kautel (nález sp. zn. III.ÚS 555/06 ze dne 31. 1. 2007, N 19/44 SbNU 243). Při zvažování těchto principů ve stěžovatelově věci vzal Ústavní soud v úvahu, že správní orgány prvního a druhého stupně posuzujíce věc podle zákona č. 42/1958 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nepřiznaly stěžovateli náhradu za majetek zanechaný jeho matkou na Zakarpatské Ukrajině nejen proto, že požadoval náhradu za majetek, který svým rozsahem a povahou neodpovídal majetku, za který byla náhrada poskytována (ustanovení §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. stěžovatel považoval za diskriminační), ale též proto, že nesplňoval podmínku bydliště na území ČSR ke dni účinnosti zákona č. 42/1958 Sb. Lze tedy připustit, že v důsledku nové právní úpravy, účinné dnem 1. 10. 2009, byl překonán omezující limit odškodnění a umožněno poskytnout náhradu za veškerý zanechaný, resp. pozbytý nemovitý majetek (§3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb.), nicméně byly zároveň stanoveny i nové (jiné) podmínky pro zmírnění majetkových křivd občanům ČR. Pokud se stěžovatel dovolával ve svůj prospěch aplikace jen některých z nich, pak obecný soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že není dána jeho kompetence (rozuměno kompetence ve smyslu posouzení naplnění nových podmínek pro odškodnění stěžovatele), řízení z tohoto důvodu zastavil a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu nadanému pravomocí nárok posoudit. Ani Nejvyšší soud neporušil práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jestliže v podstatě potvrdil rozhodnutí, jímž bylo vyhověno stěžovateli, žádajícímu o posouzení svého nároku ve světle nové právní úpravy, od které si sliboval příznivější účinek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. března 2012*)
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
_______________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2012
----------------
1) Šlo o výklad a aplikaci právní úpravy obsažené v zákonech č. 186/1946 Sb., č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.(definice rodinného domu), kterou Nejvyšší soud v zamítavém rozsudku ze 14. 9. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2162/2009 označil za použitelnou a stále platnou.
---------------