ECLI:CZ:US:2012:4.US.1805.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1805/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. B. a Z. L., obou právně zastoupených Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Boskovice, Hybešova 17, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. února 2009, č.j. 3 T 72/2004-217, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č.j. 8 To 5/2011-264, a Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, č.j. 7 Tdo 1459/2011-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odstavci 3 Listiny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. února 2005, č.j. 3 T 72/2004-119, byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání pokusu trestného činu krádeže podle §247 odstavce 1 písmeno b) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odstavce 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu, a odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženém na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2006, č.j. 8 To 109/2006-155, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí. Následně vydal Obvodní soud pro Prahu 6 dne 18. února 2009 napadený rozsudek, jimž byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání pokusu trestného činu krádeže podle §247 odstavce 1 písmeno b) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odstavce 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu, a odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženém na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl; dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nejprve popsali průběh soudního řízení v jejich věci a uvedli, že v původním řízení před nalézacím soudem vypovídali svědkové v režimu utajených svědků, aniž by pro takový postup existovaly zákonné podmínky. Proto odvolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně. Ve druhém řízení před nalézacím soudem pak vypovídali svědkové s odstupem téměř sedmi let a jejich výpovědi byly právě s ohledem na uplynulý čas plny rozporů a pochyb. Poukázali rovněž na postup vyšetřovacích orgánů, které obsahovalo pochybení. Ke spáchání trestného činu došlo dne 31. července 2002; odborné vyjádření obdržela policie teprve 1. dubna 2003, teprve v listopadu pak došlo k odložení věci a po zrušení tohoto rozhodnutí k doplnění odborného vyjádření. Teprve dne 9. ledna 2004 bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelé tak byli zkráceni v právu na obhajobu tím, že na základě důkazů, které sloužily k zahájení trestního stíhání, mělo být stíhání zahájeno daleko dřív a úkony měly být činěny za účasti zvoleného obhájce. Dále znovu poukázali na pochybení orgánů činných v trestním řízení, provedení výslechů u prvního hlavního líčení, a fakt, že jim protokol o hlavním líčení ze dne 29. září 2004 nebyl poskytnut ani ke dni 9. února 2005. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 7/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali především dlouhou dobu před zahájením trestního stíhání a fakt, že svědkové, kteří původně vypovídali v utajení, učinili novou výpověď se značným časovým odstupem a tedy možná již ne tak přesvědčivě jako na samém začátku řízení. Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, původní rozsudek byl vynesen v únoru 2005, vyhotoven a rozeslán však teprve koncem září téhož roku. Rozhodnutím odvolacího soudu byla věc vrácena v březnu 2006 a následný úkon byl nalézacím soudem učiněn teprve koncem listopadu 2008. Je tedy zjevné, že tyto prodlevy měly nepochybně vliv na vzpomínky svědků. Jejich výpovědi však korespondovaly s dalšími důkazy, které vedly k vynesení napadeného rozsudku, v němž bylo přihlédnuto k tomuto prodlení zkrácením zkušební doby. Odvolací soud nedůvodnou časovou prodlevu rovněž v napadeném usnesení konstatoval, současně však uvedl, že nemá na závěry o vině vliv. Stěžovatelé tak zopakovali své námitky v dovolání i v ústavní stížnosti, přičemž část těchto námitek má přímý vztah k řízení předcházejícímu a vydání prvního rozsudku, s nimiž se soudy již dříve vypořádaly.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odstavce 5 trestního řádu). Soud potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Své úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu, tedy stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. K námitce stěžovatelů, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jejich neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jejich prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Vytýkají-li potom stěžovatelé krajskému soudu, že rozhodl v jejich neprospěch, aniž by vyhověl jejich návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu).
Stěžovatelé se zjevně mohou cítit zkráceni ve svých právech již samotným faktem, že byli odsouzeni, nicméně toto odsouzení nebylo sto zkrátit je v jejich naříkaných právech způsobem popsaným v ústavní stížnosti. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž dodržely limity stanovené jim Ústavou a Listinou. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu