ECLI:CZ:US:2012:4.US.1812.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1812/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 3 Tdo 77/2011-24, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 10 To 586/2009-241 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2009 č. j. 1 T 246/2008-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy, stanovícího zákaz trestu bez zákona, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2009 č. j. 1 T 246/2008-207 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. z. a §59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2009 č. j. 10 To 586/2009-241 z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §49 odst. 1 tr. z. navíc uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelem podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 3 Tdo 77/2011-24 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že jimi nebyla prokázána jeho vina ze spáchání předmětného trestného činu ublížení na zdraví, neboť v trestním řízení nebyla provedena taková skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr, že nehodový děj, tak jak byl popsán v obžalobě, se skutečně stal. Obecné soudy se dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a jimi učiněný závěr je v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Soudy ve svých právních závěrech vycházely výlučně ze znaleckého posudku zpracovaného S. B. a z výpovědi poškozeného J. M. Naopak zcela ignorovaly závěry, k nimž dospěl ve znaleckém posudku Ing. J. G., jenž za viníka dopravní nehody označil poškozeného. Tento svůj postup při hodnocení provedených důkazů obecné soudy podle názoru stěžovatele ve svých rozhodnutích relevantně neodůvodnily. Za situace, kdy proti sobě stály dva protichůdné znalecké posudky, tak nemohlo být jednoznačně určeno, zda se stěžovatel daného trestného činu skutečně dopustil, a došlo tak k porušení základní zásady trestního řízení in dubio pro reo. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 1 T 246/2008.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení, zejména v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
6. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení provedených důkazů, zejména k hodnocení znaleckých posudků ze strany obecných soudů. K tomu Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, což je třeba vztáhnout i na zmíněné stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů. K základní stěžovatelově námitce, že soudy vycházely pouze z jednoho znaleckého posudku a ignorovaly druhý znalecký posudek, Ústavní soud zjišťuje, že jak nalézací, tak i odvolací soud se touto stěžovatelovou námitkou podrobně zabývaly. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že zatímco se posudek znalce S. B. přiklání jednoznačně k variantě vyplývající z výpovědi poškozeného M., pak i posudek druhého znalce Ing. J. G. připouští technickou přijatelnost obou tvrzených variant a dospívá k závěru, že i kdyby jel poškozený ze směru od Báště, byl by viníkem nehody stěžovatel. Pro tvrzení poškozeného, že jel ze směru od Báště, a nikoliv ze směru od obce Líbezníce, jak tvrdí stěžovatel, ostatně přisvědčují i další skutkové okolnosti (viz č.l. 210-211). Taktéž odvolací soud po rekapitulaci skutkových zjištění dospěl k jednoznačnému závěru nevzbuzujícímu žádné pochybnosti, že provedenými důkazy bylo spolehlivě prokázáno, že se stěžovatel předmětného trestného jednání dopustil (č.l. 243). K obdobnému závěru dospěl po shrnutí nalézacím a odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů i dovolací soud (č.l. 323).
7. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
8. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, jež stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
9. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
10. K námitce nerespektování zásady in dubio pro reo ze strany obecných soudů Ústavní soud uvádí, že tato zásada má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
11. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu