ECLI:CZ:US:2012:4.US.1818.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1818/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. Ž., právně zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Dukelská 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2012, č.j. 9 Afs 70/2011-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví a na stanovení daně jen na základě zákona, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Platebním výměrem Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 94792/05/273910/5424, byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit částku 429.000,- Kč jako nedoplatek na DPH za zdaňovací období květen 2000. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2006, č. 1950/130/2006-ŠK, zamítlo. Stěžovatelka podala správní žalobu, které Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 19. února 2008, č.j. 30 Ca 5/2007-51, vyhověl a napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí finančního úřadu, zrušil, a to z důvodu marného uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Současně věc finančnímu ředitelství vrátil k dalšímu řízení. Finanční ředitelství v Hradci Králové rozsudek napadlo kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. února 2009, č.j. 9 Afs 37/2008-118, zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí. Následně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. března 2010, č.j. 30 Ca 5/2007-141, správní žalobu stěžovatelky zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 9 Afs 61/2010-215, jímž rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č.j. 30 Af 54/2010-265, jímž správní žalobu stěžovatelky opět zamítl. Následně stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 16. února 2012, č.j. 9 Afs 70/2011-344, zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popsala genezi svého případu a uvedla, že podle jejího přesvědčení nejsou závěry správních soudů správné v tom smyslu, že nevyhověly jejím námitkám o marném uplynutí prekluzivní lhůty. Otázku prekluze přitom rozdělila do dvou částí, jednak zda stěžovatelce bylo včas doručeno rozhodnutí finančního orgánu, za situace, kdy byla zastoupena daňovým poradcem, a jednak otázku počátku běhu této prekluzivní lhůty. Obě tyto námitky stěžovatelka obsáhle v ústavní stížnosti rozvedla. Poukázala i na skutečnost, že obdobnou problematiku předložila i v dalších podáních k Ústavnímu soudu, které byly vedeny pod sp. zn. II. ÚS 624/11 (týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 63/2010-225) a pod sp. zn. IV. ÚS 682/11 (týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9Afs 62/2010-225). Usnesením ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. II. ÚS 624/11 došlo ke spojením obou věcí ke sp. zn. II. ÚS 624/11. S ohledem na to stěžovatelka navrhovala rovněž připojení právě projednávané ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně jemu předcházejících rozsudků č.j. 9 Afs 61/2010-215 a č.j. 9 Afs 37/2008-118.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Af 54/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat. V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala námitky, které uplatnila již v předchozích procesních nástrojích, jichž v průběhu správního soudního řízení využila.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
K projednávané věci IV. senát Ústavního soudu poukazuje především na skutečnost, že již dne 25. července 2011 podala stěžovatelka ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2166/11. V ní napadla výše popsaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2009, č.j. 9 Afs 37/2008-118, a ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 9 Afs 61/2010-215, rovněž rozhodnutí a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2011, č.j. 30 Af 54/2010-265, tedy rozhodnutí které bezprostředně předcházelo rozhodnutí napadenému v této ústavní stížnosti. Ve zmíněné ústavní stížnosti stěžovatelka konstatovala, že proti poslednímu rozhodnutí krajského soudu již neexistuje možnost podat kasační stížnost (§104 s.ř.s.), mimo části týkající se nahlížení do spisů. Tuto ústavní stížnost čtvrtý senát Ústavního soudu projednal a dne 31. října 2011 ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl, když se zabýval právě i otázkou prekluze vydání (doručení) rozhodnutí finančních orgánů v její věci.
Za daného stavu věci proto čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal důvod spojit projednávanou věc s řízením vedeným pod sp. zn. II. ÚS 624/11. Naopak je zde patrná návaznost na již rozhodnutou věc, zejména když podstatná část argumentace stěžovatelky v právě projednávané věci je shodná, a proto lze na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2166/11 odkázat. Zejména pak za situace, kdy námitky týkající se prekluze již nemohou být předmětem přezkumu v projednávané věci. Jak je totiž z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu patrné, stěžovatelčina kasační stížnost byla, zcela podle jejího očekávání, shledána jako nepřípustná právě v otázkách týkajících se prekluze. Obdobně pak posoudil Nejvyšší správní soud i námitku týkající se manipulace se spisem; námitku nesprávného právního posouzení shledal toliko jako formální, bez věcného obsahu.
Jako jedinou projednatelnou námitku pak Nejvyšší správní soud posoudil tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, týkající se právě nahlížení do spisu. V této části pak kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku jako nedůvodnou. Tvrzení stěžovatelky posoudil jako nepodložená a argumentaci krajského soudu za jasnou. Nejvyšší správní soud důkladně a srozumitelně uvedl, na základě jakých poznatků dospěl ke svému závěru a konstatoval irelevanci stěžovatelčiných námitek.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2166/11 rovněž vyjádřil k možnosti přezkumu předchozích kasačních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když odkázal na svou na příslušnou judikaturu k rozhodnutím, jimiž není řízení ve věci ukončeno. Stěžovatelka tedy s touto problematikou byla prokazatelně seznámena a není k tomu již co dodat.
Za absence ústavně právní argumentace Ústavního soudu neshledal v postupu Nejvyššího správního soudu nic, co by bylo způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích právech. Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu