ECLI:CZ:US:2012:4.US.184.12.1
sp. zn. IV. ÚS 184/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, 110 01 Praha, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, AK se sídlem Palác Riesů, Panská 6, 110 00 Praha, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2011 čj. 25 Co 332/2011-46 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 496,- Kč.
Z ústavní stížnosti, jakož i příloh k ní připojených vyplynulo, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 11. 2010 čj. 18 C 27/2010-25 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému J. B. o zaplacení 496,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že je povinna nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 6 480,- Kč. Následně k podnětu stěžovatelky usnesením ze dne 12. 4. 2011 čj. 18 C 27/2010-36 řízení zastavil (výrok I.), neboť zjistil, že vzala žalobu zpět, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozsudek ze dne 25. 11. 2010 zrušil (výrok III.). K odvolání žalovaného do náhradově nákladového výroku Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zrušil s odůvodněním, ze kterého vyplývá, že věc je třeba považovat za rozsouzenou již rozsudkem okresního soudu.
Stěžovatelka s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové nesouhlasila a poukázala na to, že Okresní soud v Hradci Králové při svém prvém rozhodování nereflektoval včasné zpětvzetí žaloby stěžovatelkou a nerozhodl v souladu s jejím návrhem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na soudní ochranu (v jejím případě z hlediska práva na soud, resp. práva na přístup k soudu) dle čl. 36 Listiny Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným. Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti bylo rozhodnutí o nákladech řízení vydané v souvislosti s rozhodnutím ve věci, bylo nutno dovodit, že jí soudní ochrana nebyla odepřena. Stejný závěr Ústavní soud přijal i při posouzení rozhodnutí o nákladech řízení z hlediska porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny (čl. 36 odst. 1 v užším pojetí), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud připomíná, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (a jí odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, zároveň tyto "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto zcela výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
V projednávané věci Ústavní soud pochybení, které by odůvodňovalo z důvodů shora uvedených jeho zásah ve formě kasačního nálezu, neshledal. Je věcí obecných soudů, aby při posouzení podmínek pro přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení interpretovaly a aplikovaly relevantní procesní a hmotněprávní normy a přiměřeným způsobem je odůvodnily. Stejně tak je v jurisdikci obecných soudů uvážit, jaké důsledky lze vyvodit z těch či oněch procesních úkonů účastníků, v daném případě ze zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozsudku, proti kterému odvolání nebylo ze zákona přípustné. Pokud tak Krajský soud v Hradci Králové za použití ustanovení §159 a dalších občanského soudního řádu učinil, neměl Ústavní soud důvod jeho rozhodnutí nerespektovat. Ostatně svůj názor na vázanost obecného soudu přijatým a vyhlášeným rozsudkem dal najevo i v usnesení ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. IV.ÚS 2146/11 (dostupným v el. podobě).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu