ECLI:CZ:US:2012:4.US.1905.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1905/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Skoma-Lux, s.r.o., IČ 253 83 591, se sídlem Olomouc, Polská 26, právně zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Koželužská 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012, č.j. 7 Afs 6/2012-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jim bylo narušeno její ústavně zaručené právo, podle kterého mohou být daně ukládány jen podle zákona, zakotveného v čl. 11 odstavci 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, právo na rovné postavení v řízení, zakotvené v čl. 37 odstavci 3 Listiny a zásady obsažené v čl. 2 odstavci 3 a v čl. 4 Ústavy ČR.
Rozhodnutím Celního úřadu v Olomouci ze dne 29. února 2008, č.j. 9728-2/07-136100-021, byla stěžovatelce vyměřena spotřební daň na dovážený výrobek. Odvolání stěžovatelky Celní ředitelství v Olomouci rozhodnutím ze dne 24. června 2008, č.j. 4272/08-1301-21, zamítlo. Proti tomu podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č.j. 22 Ca 226/2008-24, zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. dubna 2010, č.j. 7 Ads 44/2009-60, jímž napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě nově rozhodl rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 22 Af 40/2010-87 (22 Ca 226/2008-87), jímž správní žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podalo Celní ředitelství v Olomouci kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. března 2011, č.j. 7 Afs 9/2011-120, vyhověl, a věc opět vrátil krajskému soudu. Krajský soud v Ostravě znovu o věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č.j. 22 Af 40/2010-141, jímž správní žalobu stěžovatelky zamítnul. Kasační stížnost stěžovatelky následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítnul.
Podle stěžovatelky mělo dojít do zásahu do jejích práv tím, že Nejvyšší správní soud nevyhověl její kasační stížnosti, když závěry Krajského soudu v Ostravě posoudil jako správné. Krajský soud však měl, podle přesvědčení stěžovatelky, postupovat nesprávně, neboť neprováděl dokazování, ale posuzoval odbornou otázku, aniž by k tomu měl znalosti, a to při výkladu obsahu pojmu "plně kvasného původu". Zabýval se tedy tím, zda bylo či nebylo naplněno 4. kritérium pro posouzení dováženého zboží, a tedy zda se jedná, dle terminologie zákona o spotřebních daních, o "tiché víno" nebo o "meziprodukt". Závěry soudů považuje stěžovatelka za nesprávné, neboť rozhodným pro posouzení pojmu "plně kvasný produkt" mohl být pouze znalecký posudek, který však nemohl být vypracování pro absenci vzorku, případně termín mohl být odborně posouzen. Krajský soud ale měl odborné posouzení obejít výkladem pojmu. Takový postup považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť může vést ke tvorbě odborných závěrů soudů pouze na základě samostudia odborných textů. Nejvyšší správní soud však takový postup zhodnotil jako výklad normativního textu zákona o spotřebních daních, který není dokazováním a není tedy činností, k níž by soud neměl znalosti a kompetenci. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že v řízení byly opomenuty důkazy, aniž by krajský soud svůj postup adekvátně odůvodnil, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným a tedy protiústavním (viz například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1330/11, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 815/2009).
Podle stěžovatelky tedy soud zkoumal otázku výhradně odbornou, aniž by k tomu měl kvalifikované znalosti potřebné k výkladu velice specifického odborného pojmu, a tím došlo k výkladu mimoprávních skutečností v rovině výkladu práva. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 40/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, přičemž námitky stěžovatelky jsou opakováním argumentů, které předložila v průběhu řízení i v jednotlivých opravných prostředcích.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu, jednotlivými podáními i rozhodnutím, a zjistil, že stěžovatelka se zabývá dovozem vína z Moldávie, přičemž některé z jejích zásilek byly po prověření v laboratořích celní správy označeny nikoliv jako "tiché víno", ale jako "meziprodukt", který, na rozdíl od tichého vína, podléhá spotřební dani. Stěžovatelce byla tato daň doměřena, což stěžovatelka napadla odvoláním. Celní ředitelství odvolání zamítlo a stěžovatelka se obrátila na příslušný správní soud. Soud spojil ke společnému projednání všechny žaloby stěžovatelky směřující proti obdobným, současně vydaným rozhodnutím celního ředitelství. Stěžovatelka předložila čtyři základní námitky. Opakované rozhodování soudů se týkalo jen jedné z námitek, a to tvrzení stěžovatelky, že závěry o nezařazení dováženého vína do kategorie tiché víno (§93 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních a čl. 8 Směrnice Rady č. 92/83/EHS), jsou nesprávné. V průběhu řízení Krajský soud v Ostravě nejprve dospěl k závěru, že přidání alkoholu do vína vylučuje jeho zařazení pod označení tiché víno. Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil, neboť jako vnitřně rozporné posoudil závěry týkající se vlivu času, kdy byl v průběhu kvašení do vína přidán alkohol, na označení tiché víno. Současně krajskému soudu vytkl, že nenechal vypracovat nezávislý posudek, navržený v žalobě stěžovatelkou, aniž by tento postup jakkoliv vysvětlil. Následně krajský soud vyzval stěžovatelku k úhradě zálohy na vypracování znaleckého posudku. Stěžovatelka zálohu nesložila, což odůvodnila nemožností posuzování, neboť není k dispozici žádný vzorek. Toto vysvětlení soudy nadále akceptovaly a v následujících rozhodnutích pak opakovaně uvedly, že k navrženému znaleckému posouzení nedošlo pro nezaplacení zálohy, za situace, kdy ani neexistoval vzorek. V následném řízení pak soud vycházel z daného skutkového stavu věci a další rozhodování se zaměřila na splnění zákonných podmínek pro zařazení dováženého vína do kategorie tiché víno. Druhý rozsudek krajského soudu byl zrušen poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že soud se neřídil závazným právním názorem a rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Teprve třetí rozsudek krajského soudu posoudil Nejvyšší správní soud jako rozhodnutí splňující veškeré požadavky soudního přezkumu ve správních věcech.
Úkolem správních soudů v projednávaném případě tedy bylo posoudit, zda závěr celních úřadů o nezařaditelnosti stěžovatelkou dováženého výrobku do kategorie tiché víno, je oprávněný. Specifický případ, existence evropského a vnitrostátního předpisu a specifické terminologie, která v právním předpisu operuje i s pojmy používanými v enologii, vedl k opakovanému rozhodování. V jeho závěru krajský soud posuzoval naplnění pojmu v právním předpisu, a nikoliv odbornou otázku výroby vína. Vysvětloval právní pojem uvedený v zákoně o spotřebních daních. Pokud výsledek takového posuzování shledal Nejvyšší správní soud jako správný a zákonný, nepochybil. Stěžovatelka nesouhlasila s nepříznivými rozhodnutími, přičemž opakovala shodné námitky po celou dobu řízení. Soudy se s nimi řádně vypořádaly a přezkoumatelným způsobem své rozhodnutí odůvodnily. Nedošlo tedy ke zkrácení stěžovatelky v právu na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítala.
Dle čl. 11 odstavce 5 Listiny je možné ukládat daně jen podle zákona. Zkoumáním v laboratořích celní správy bylo zjištěno složení dováženého vína, s nímž stěžovatelka nesouhlasila, neboť takový dovážený výrobek podléhal zdanění. Stěžovatelka nepředložila posudek, ani nedisponovala vzorky k jeho provedení soudem, a proto správní soudy mohly vycházet výhradně z prokázaného skutkového stavu, z nějž vyplynula zdanitelnost dováženého vína. Na tom ani prostý nesouhlas stěžovatelky nic nezměnil. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nepředložila nic nového, co by svědčilo o tom, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v její věci došlo k zásahu do jejích základních práv. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu