ECLI:CZ:US:2012:4.US.2005.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2005/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. T., právně zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Dřísy 239, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2011, č.j. 22 A 4/2010-39, a Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2012, č.j. 7 As 47/2011-84, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §6 odstavce 2 zákona č.455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu podnikání, zakotvené v čl. 26 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s aplikací právních předpisů způsobem, kterým bude šetřeno jejich podstaty a smyslu, zakotvené v čl. 4 odstavci 4 Listiny.
Rozhodnutím Živnostenského úřadu Magistrátu města Havířov ze dne 26. srpna 2009, č.j. ŽÚ/2865/Šv/2009/12, bylo zrušeno živnostenské oprávnění stěžovatele s předmětem podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, neboť na stěžovatele nebylo možno hledět jako na osobu bezúhonnou ve smyslu ustanovení §6 odstavce 2 písmene b) živnostenského zákoníku. Odvolání stěžovatele Odbor vnitra a krajský živnostenský úřad Krajského úřadu Moravskoslezského kraje dne 19. listopadu 2009 rozhodnutím č. 18/09, č.j. MSK 159992/2009, sp. zn. VŽ/38835/2009/Vol, zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Správní žalobu výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítnul; napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta i jeho kasační stížnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho přesvědčení nejsou napadená rozhodnutí soudů v souladu se zákonem. Stěžovatel sice byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, tento čin však neměl vztah k předmětu aprobované činnosti, a tak dochází k zásahu do práva na podnikání. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/08 i Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 69/2008. Podle níž je ústavně konformní takový z alternativních zákonných postupů, který omezuje v míře nejmenší. Pokud tedy stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spjatou s obchodováním s cennými papíry, mělo by se omezení v jeho podnikání týkat jen živností, u nichž lze s cennými papíry nakládat. V opačném případě, což je právě případ stěžovatele, jde o omezení v právu na podnikání nad rámec Listinou chráněných práv a svobod. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 4/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu krajského soudu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2008, č.j. 50 T 2/2008-884, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2009, č.j. 3 To 39/2009-984, shledán vinným a odsouzen pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §127 odstavce 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců podmíněně odloženým na zkušební dobu dvou let, a rovněž k zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry na dobu čtyř let. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasil a rozhodnutí soudů označil jako nezákonná. Správní orgán však v důsledku jejich objektivní existence zahájil se stěžovatelem řízení o posouzení ztráty bezúhonnosti, o němž následně rozhodl jak výše uvedeno.
Ze soudního spisu je dále zjevné, že stěžovatel svoje námitky užité v ústavní stížnosti opakovaně předložil jak Krajskému soudu v Ostravě, tak i Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž v kasační stížnosti byl uveden i podnět k podání návrhu na zrušení ustanovení §6 odstavce 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "živnostenský zákon"). Správní soudy pak jeho námitky důkladně posuzovaly. Krajský soud v Ostravě své závěry velice důkladně, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Uvedl, v čem shledal důvody k zamítnutí správní žaloby a jasně popsal, proč neposoudil stěžovatelovo tvrzení o aplikovatelnosti výše citované judikatury jako případné. Na krajským soudem provedený výklad lze bez dalšího odkázat, neboť se důkladně vypořádal právě i s námitkami týkajícími se ústavnosti postupu správních orgánů. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasil, a proto je opakovaně předložil Nejvyššímu správnímu soudu i Ústavnímu soudu, přestože se mu dostalo kvalifikovaného a vyčerpávajícího vysvětlení. Následně Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou okolnost s níž by se již dříve nevypořádaly správní soudy, ani takovou, která by svědčila o tom, že právě postupem soudů došlo k tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí důkladně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu lze společně s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona či jeho části. Osud takového návrhu ovšem sleduje osud ústavní stížnosti, takže není možné pokračovat v řízení o návrhu za situace, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta, jako tomu nastalo v projednávaném případě.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu