ECLI:CZ:US:2012:4.US.2007.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2007/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, AK se sídlem Dvořákova 644, 686 01 Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. 1 NZT 262/2010 a proti jiným zásahům Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a policejního orgánu Vojenského zpravodajství takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou a poté opakovaně (naposledy dne 4. 4. 2012) doplněnou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství.
Tímto usnesením, které stěžovateli nebylo doručeno a o jehož existenci se dozvěděl až posléze, bylo rozhodnuto o příslušnosti dozorujícího státního zastupitelství. Zároveň však byly dle stěžovatele v odůvodnění tohoto usnesení nepřípustně uvedeny některé právní závěry, které negativně ovlivnily stěžovatelovo postavení; zejména stěžovatel uvedl, že byl v důsledku deklarace, podle níž se řízení v době napadeného usnesení nacházelo ve stádiu před zahájením trestního stíhání, odňat svému ustanovenému obhájci.
Stěžovatel dále brojil celé řadě zásahů orgánů veřejné moci (orgánů činných v trestním řízení), jejichž postup považoval za protiústavní a zjevně excesivní.
K porušení stěžovatelových základních práv mělo dle jeho názoru dojít v prvé řadě tím, že orgán Vojenského zpravodajství provedl v době jeho údajně nezákonného uvěznění v cele předběžného zadržení domovní prohlídku. Policejní orgán Vojenského zpravodajství dle stěžovatele rovněž zneužil osobní prohlídku k tajnému okopírování osobních věcí stěžovatele. Další protiústavní zásah spatřoval stěžovatel v tom, že státní zástupce zfalšoval protokol o provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu. Městské státní zastupitelství pak dle názoru stěžovatel porušilo jeho práva tím, že zůstalo nečinné stran stěžovatelova návrhu na provedení důkazu psychologickým vyšetřením nezletilé, z jejíhož zneužívání byl stěžovatel obviněn, jakož i stran celé řady námitek, jimiž se stěžovatel bránil proti zásahům do svých základních práv. Stěžovatel rovněž uvedl, že orgán Vojenského zpravodajství, který ve věci jednal, byl od počátku podjatý, aniž by z toho byly vyvozeny procesní důsledky.
II.
Předcházející skutkový děj netřeba rekapitulovat, neboť je všem účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jde však o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
K závěru o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud stran údajných protiústavních (jiných) zásahů Městského státního zastupitelství, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a policejního orgánu Vojenského zpravodajství. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících dané řízení. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci.
Smysl a účel těchto zásad odráží pravidlo, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti již není možná v rámci systému orgánů veřejné moci (obecných soudů). Proto ústavní stížnost představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy selžou a ochrana jinou cestou není možná. Nejprve tedy musí proběhnout celé řízení až do stádia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že trestní řízení představuje kontinuální proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Ústavní stížnost brojila proti zásahům orgánu veřejné moci za situace, v níž bylo původní usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, a řízení se tedy nacházelo ve fázi před zahájením trestního stíhání. Naříkané zásahy - i pokud by snad byly protiústavní - lze proto zhojit v průběhu trestního řízení (zejména pak eventuálně před obecnými soudy) a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat až po jeho skončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Pokud by se nyní Ústavní soud těmito zásahy meritorně zabýval, překročil by své pravomoci a výrazně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.
Ve zbylém rozsahu, tedy v části směřující proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Toto usnesení, jímž bylo rozhodnuto o příslušnosti dozorujícího státního zastupitelství, bylo řádně a ústavně konformně odůvodněno, přičemž pouhá deklarace (zakládající se navíc na skutečnosti), že se řízení nacházelo ve fázi před zahájením trestního stíhání, nebyla nijak způsobilá dotknout se stěžovatelových základních práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a ve zbylém rozsahu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu