ECLI:CZ:US:2012:4.US.203.12.1
sp. zn. IV. ÚS 203/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. Z., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2011 sp. zn. 3 Tdo 1251/2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2011 sp. zn. 7 To 501/2010 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. září 2010 sp. zn. 4 T 239/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základního práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, který byl po provedeném dokazování soudem I. stupně uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona za to, že "dne 1. 4. 2006 okolo 17.00 hodin v Černěvsi před domem čp. 46, požadoval po své bývalé manželce Š. Z., aby mu umožnila kdykoliv bude chtít styk se synem Jiřím (jedná se o pseudonym) a když mu sdělila, že o tom rozhodne soud, začal jí vyhrožovat pořezáním obličeje, zmlácením, dále jí řekl, že ji prodá jako děvku a zařídí, aby byla na drogách a pomstí se celé její rodině, pokud neudělá, co on bude chtít", a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, podmíněně odloženém na dobu 1 roku. Odvolací soud shora označeným rozhodnutím po doplnění řízení výslechem Š. Z. a D. Š. částečně rozsudek soudu I. stupně zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §235 odst. 1 trestního zákona za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč a zároveň stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud řádně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele týkajícími soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, resp. hodnocení provedeného dokazování, jeho právního hodnocení i uloženého trestu. Dovolací soud pak následně o stěžovatelem podaném dovolání, jež tento opíral o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, rozhodl napadeným usnesením tak, že z podrobně rozvedených důvodů dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích vyslechnutých svědků, podává vlastní hodnocení provedených důkazů, odvolacímu soudu vytýká, že v podstatě provedl nové dokazování, a to pouze jím zvolenými důkazy, čímž byl stěžovatel zbaven možnosti hodnocení důkazů nechat přezkoumat, přitom řízení o výslech stěžovatele či další svědkyně V. Z. soud nedoplnil. V podstatě se shodnou argumentací jako v dovolání tak obecným soudům vytýká nesprávně prováděné dokazování i jeho zhodnocení, nedostatečné vypořádání se s jeho obhajobou i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, jež nesou stopy libovůle. Podrobně rozvádí důvody, z nichž je podle něj zřejmé, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. To, co zjistily soudy obou stupňů, nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání a je tedy také zřejmé, že byl naplněn jím uváděný dovolací důvod. Nejvyšší soud pak měl na tato pochybení správně reagovat a své rozhodnutí řádně zdůvodnit, což neučinil. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Nutno zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. V posuzované věci již soudy I. a II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele. Dovolací soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené nyní v ústavní stížnosti, se s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Objasnil, že v dovolání stěžovatelem uplatněná většina námitek neodpovídá dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jedinou námitkou podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod je ta, že jednání stěžovatele nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Touto námitkou se dovolací soud zabýval s podrobně zdůvodněným závěrem, že dle stabilizovaných skutkových zjištění byla jednáním stěžovatele naplněna jak objektivní tak i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, přitom považoval za naplněný i materiální znak trestného činu. Dovolací soud neshledal pochybení ani v postupu odvolacího soudu, jestliže tento dovodil, že soud I. stupně provedl úplné dokazování, nicméně sám jej doplnil o výslech dvou svědkyň. V tomto směru poukázal na skutečnost, že předešlé výpovědi svědkyň u hlavního líčení nebyly zaznamenány na nahrávacím zařízení a soud odvolací k upřesnění a ověření skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem je proto doplnil, přitom závěry plynoucí z tohoto doplnění potvrdily stanovisko soudu I. stupně, nebylo tedy namístě napadený rozsudek rušit. Své rozhodnutí tak dovolací soud dostatečně zdůvodnil, a to i poukazem na judikaturu Ústavního soudu, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na zdůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat. Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu