ECLI:CZ:US:2012:4.US.2030.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2030/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. F., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Vyšehradská 423/27, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2011, č.j. 7 T 5/2010-2174, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č.j. 7 To 50/2011-2317, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, č.j. 7 Tdo 1607/2011-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 2 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odstavci 2 Listiny a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1; v čl. 37 odstavci 3, v čl. 40 odstavce 2 a 6 Listiny, jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání (1.) pokusu trestného činu kuplířství dle §8 odstavce 1 k §204 odstavcům 1 a 2 trestního zákona, uskutečněného ve formě spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona, a (2.) pokusu trestného činu vraždy dle §8 odstavce 1 k §219 odstavcům 1 a 2 písmeno h) trestního zákona, ve formě spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona, a odsouzen za uvedené trestné činy a za trestný čin krádeže podle §247 odstavce 1 písmene a) trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. července 2009, sp. zn. 1 T 160/2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. července 2009, sp. zn. 1 T 160/2009, jenž nabyl právní moci dne 20. října 2009, a všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu. Společně a nerozdílně byla stěžovateli i dalším odsouzeným uložena povinnost náhrady škody osobám stanoveným v rozsudku ve stanovené výši.
K odvolání obžalovaných i státní zástupkyně byl zrušen částečně výrok o vině pod bodem (2.), zcela výrok o trestu a o náhradě škody a Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným z pokusu trestného činu vraždy podle §8 odstavce 1 k §219 odstavcům 1 a 2 písmenu h) trestního zákona ve formě spolupachatelství, a odsoudil jej za uvedený trestný čin, za trestný čin pod bodem 1) rozsudku soudu prvého stupně a za trestný čin krádeže podle §247 odstavce 1 písmene a) trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. července 2009, sp. zn. 1 T 160/2009, podle §219 odstavce 2 trestního zákona za použití §35 odstavce 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. července 2009, sp. zn. 1 T 160/2009, jenž nabyl právní moci dne 20. října 2009, a všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítnul.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho přesvědčení nepostupoval žádný z orgánů činných v trestním řízení v souladu s jeho zaručenými právy. Soud prvého stupně vzhledem k jednostrannému způsobu provádění důkazů ani nemohl správně rozhodnut. Odvolací soud jeho námitky neuznal a rozhodl nesprávně. Nejvyšší soud pak rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04 či II. ÚS 193/04), jimiž byla odmítnuta restriktivní interpretace dovolacích důvodů. Stěžovatel je dále přesvědčen, že rozhodování o tak závažném trestném činu jakým je vražda, by mělo být provedeno obzvláště pečlivě. Soudy v jeho věci však nevyloučily pochybnosti, nevypořádaly se s jeho argumentací a jejich rozhodnutí proto není možno považovat za nestranné. Dominantním důkazem byla výpověď spoluobžalovaného M., kterou tento posléze popřel s tím, že byla učiněna pod psychickým a fyzickým nátlakem. Rovněž provedení svojí rekognice jako úkonu neodkladného a neopakovatelného považuje stěžovatel za nepřípustné. Soud prvého stupně, ani soud odvolací pak nepřipustily stěžovatelem navržené důkazy, které měly prokázat nemožnost přítomnosti stěžovatele na místě činu. I pokud by pak bylo prokázáno, že stěžovatel manipuloval s obětí, jednalo by se jen o odklízení těla, tedy nikoliv o aktivní účast na vraždě a na místě by byl jiný trestný čin.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že mu byly předloženy i ústavní stížnosti dalších spolupachatelů; F. M., věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 1999/12, a J. S., věc vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2043/12.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 5/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel byl řidičem vozidla, do kterého dobrovolně nastoupila poškozená, která byla nejprve nucena k prostituci, a když tuto odmítala, byla dalším spolupachatelem nejprve fyzicky napadena a po sjetí ze silnice, a zastavení v lese, uškrcena. Stěžovatel pak byl aktivní při svazování, balení a odhození těla poškozené na místo, na němž byla nalezena teprve po více jak dvou letech. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení popíral jakoukoliv svoji účast na dané věci, namítal, že nikoho nezná a byl v inkriminovaném čase jinde. Následně i v řízeních o opravných prostředcích předkládal námitky, které zopakoval i v ústavní stížnosti.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Lze konstatovat, že jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Vrchní soud v Praze se v řízení o odvolání předloženými námitkami zabývaly velice důkladně a srozumitelně, přehledně a jasně uvedly, co je k vydání napadených rozsudků vedlo. Naplnily tím účel dokazování v trestním řízení, který znamená zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odstavec 5 trestního řádu). Uvedly, na základě jakých důkazních prostředků dospěly ke svým závěrům. Jasně tak daly najevo, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se přitom řídily. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění napadených rozsudků odpovídá.
K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a dostatečně se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Jak je patrné z odůvodnění napadených rozsudků, jak Krajský soud v Hradci Králové tak i Vrchní soud v Praze podrobně vysvětlily a zdůvodnily, proč nesdílí přesvědčení stěžovatele plynoucí z jeho obhajoby či uplatněná v odvolání způsobem, jemuž nemá Ústavní soud co vytknout.
Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele za situace, kdy trestní stíhání bylo zahájeno více jak tři roky po spáchání trestného činu a s ohledem na to již neexistovaly "jasné" důkazy. Stěžejním pak byla výpověď spoluobviněného M., který ji následně, po změně obhájce, odvolal a snažil ji prezentovat jako výpověď učiněnou pod nátlakem policistů. Takové tvrzení však bylo důkladným šetřením vyvráceno a soudem v odůvodnění rozsudku důkladně popsáno. Dalšími provedenými důkazy, zejména výslechem řady svědků, byl vytvořen ucelený řetězec důkazů, který byl, a je i nadále, jasným prokázáním viny stěžovatele i spoluodsouzených S. a M. Důkazy, které předkládala obhajoba, byly soudy jednoznačně vyvráceny.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by prokázala, že soudy v řízení překročily svoji pravomoc, či zkrátily stěžovatele v jeho zaručených právech, zejména v tvrzeném právu na spravedlivý proces. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí důkladně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu