ECLI:CZ:US:2012:4.US.2043.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2043/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, s.r.o., Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2011, č.j. 7 T 5/2010-2174, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č.j. 7 To 50/2011-2317, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, č.j. 7 Tdo 1607/2011-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným (1.) ze spáchání pokusu trestného činu kuplířství dle §8 odstavce 1 k §204 odstavcům 1 a 2 trestního zákona, uskutečněného ve formě spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona; (2.) ze spáchání trestného činu vraždy dle §8 odstavce 1 k §219 odstavcům 1 a 2 písmeno h) trestního zákona, ve formě spolupachatelství dle §9 odstavce 2 trestního zákona; (3.) ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odstavce 1 trestního zákoníku; a (4.) ze spáchání pokračujícího přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen za uvedené trestné činy a přečiny a dále za trestný čin podvodu dle §250 odstavců 1 a 2 trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. června 2009, sp. zn. 10 T 39/2009, jenž nabyl právní moci dne 8. července 2009, a dále za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d) trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Svitavy ze dne 17. dubna 2009, sp. zn. 2 T 178/2009, jenž nabyl právní moci dne 15. května 2009, k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet dvou let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění nezapočítává do výkonu trestu, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. června 2009, sp. zn. 10 T 39/2009, a z trestního příkazu Okresního soudu v Svitavy ze dne 17. dubna 2009, sp. zn. 2 T 178/2009, a všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu. Společně a nerozdílně byla stěžovateli i dalším odsouzeným uložena povinnost náhrady škody osobám stanoveným v rozsudku ve stanovené výši.
K odvolání obžalovaných i státní zástupkyně byl zrušen částečně výrok o vině pod bodem (2.), zcela výrok o trestu a o náhradě škody a Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným z trestného činu vraždy podle §219 odstavcům 1 a 2 písmenu h) trestního zákona, a odsoudil jej za uvedený trestný čin, za trestný čin pod bodem (1.) a za přečin pod bodem (3.) rozsudku soudu prvého stupně a za trestný čin podvodu dle §250 odstavců 1 a 2 trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. června 2009, sp. zn. 10 T 39/2009, jenž nabyl právní moci dne 8. července 2009, a dále za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d) trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Svitavy ze dne 17. dubna 2009, sp. zn. 2 T 178/2009, jenž nabyl právní moci dne 15. května 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a šesti měsíců, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. června 2009, sp. zn. 10 T 39/2009, a z trestního příkazu Okresního soudu v Svitavy ze dne 17. dubna 2009, sp. zn. 2 T 178/2009, a všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu. Podle §37 trestního zákona bylo za přečin pod bodem (4.) upuštěno od dalšího trestu. Současně byla stěžovateli uložena povinnost náhrady škody osobám stanoveným v rozsudku ve stanovené výši.
Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že hlavním důkazem proti stěžovateli svědčícím, byla výpověď spoluobviněného F. M. Stěžovatel namítl, že tato výpověď byla učiněna v důsledku fyzického nátlaku na něj. Násilí sice nebylo prokázáno, ale to dle stěžovatele neznamená, že nebylo užito. Současně namítl, že výslechu přítomný obhájce stěžovatele, neměl dostatek informací od stěžovatele (v té době ve věznici v Hradci Králové), a nemohl tedy pokládat otázky zpochybňující ať už výpověď samu či tvrzenou účast stěžovatele při páchání trestné činnosti. Dále stěžovatel namítal, že krajský soud nevzal v úvahu všechny jím v obhajobě předložené námitky a důkazy, a nerespektoval tak zákonné podmínky rozsudku dané v §125 odstavci 1 trestního řádu. Stěžovatel má za to, že se z odůvodnění rozsudku nedozvěděl z jakého důvodu se tak stalo. Dále stěžovatel předložil řadu námitek uplatněných v řízení, s nimiž se nalézací soud nevypořádal, což uzavřel tím, že soud při hodnocení důkazů pochybil a porušil tak právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08. S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K dané věci Ústavní soud především konstatuje, že mu byly předloženy i ústavní stížnosti dalších spolupachatelů; F. M., věc vedena pod sp. zn. III. ÚS 1999/12, a R. F., věc vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2030/12.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 5/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel se během jízdy snažil přimět poškozenou spolujezdkyni k provozování prostituce. Poté, co ta tento podnět odmítla, měl ji ještě ve vozidle fyzicky napadnout. Poté, co vozidlo sjelo ze silnice a zastavilo v lese, vystoupil a poškozenou z vozidla vytáhl a začal škrtit. Po dokonání ve spolupráci se spoluobžalovanými poškozenou odvlekl, svázal, zabalil do deky a následně odhodil na místo, kde byla poškozená nalezena až po 26 měsících. Popis jednání vycházel především z výpovědi spoluobžalovaného M. (strýce stěžovatele), který svoji prvotní výpověď, učiněnou i v přítomnosti obhájce stěžovatele, později (po změně svého obhájce) změnil s tím, že měl být k výpovědi donucen fyzickým nátlakem ze strany policistů. Toto jednání se však v samostatném řízení neprokázalo a soudy se, právě s ohledem na význam této výpovědi, touto otázkou důkladně zabývaly.
Jak je ze spisu dále patrné, ústavní stížnost je opakováním obhajoby stěžovatele, argumentace užité rovněž v odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel zcela srozumitelně není spokojen s faktem, že byl shledán vinným a odsouzen, byť původní výjimečný trest byl odvolacím soudem snížen na trest odnětí svobody v trvání 14 a půl roku, za situace, kdy po celou dobu řízení svoji vinu popíral.
Úkolem soudů v trestním řízení je nestranně zjistit, zda důkazy a tvrzení předložené žalobcem logicky tvoří ucelený řetězec, z nějž bez pochyb plyne závěr, že trestného činu se skutečně dopustil obžalovaný (dopustili obžalovaní), anebo zda důkazy a tvrzení předložené na obhajobu jsou způsobilé takový řetěz rozložit a tvrzení obžaloby dostatečně zpochybnit.
V projednávaném řízení se obhajoba (nejen stěžovatele) soustředila především na zpochybnění prvotní výpovědi jednoho z obžalovaných, který na počátku řízení "mluvil". Proto se touto otázkou zabývaly soudy velice důkladně, neboť se jednalo o úhelný kámen obžaloby. Poté, co soudy neshledaly závady v postupu orgánů činných v trestním řízení, a tyto své závěry důkladně odůvodnily, zabývaly se vztahem k dalším, dílčím a nepřímým důkazům.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že podle článku 90 Ústavy České republiky je jen soud, který je součástí obecných soudů, oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu, hodnotit důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném v trestním řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Soud následně při svém rozhodování musí respektovat podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvést, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219), pak již není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování obecné soudy přezkoumatelně a jasně vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele (stěžovatelů) a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Lze konstatovat, že jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Vrchní soud v Praze v řízení o odvolání se předloženými námitkami zabývaly velice důkladně a srozumitelně, přehledně a jasně uvedly, co je k vydání napadených rozsudků vedlo. Naplnily tím účel dokazování v trestním řízení, který znamená zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odstavec 5 trestního řádu). Uvedly, na základě jakých důkazních prostředků dospěly ke svým závěrům. Jasně tak daly najevo, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se přitom řídily. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění napadených rozsudků odpovídá.
Stěžejním důkazem byla výpověď spoluobviněného M., respektive tvrzení, že se jedná o výpověď učiněnou pod nátlakem policistů. Takové tvrzení však bylo důkladným šetřením vyvráceno. Dalšími provedenými důkazy, zejména výslechem řady svědků, byl vytvořen ucelený řetězec důkazů, který byl, a je i nadále, jasným prokázáním viny stěžovatele i jeho spoluodsouzených. Důkazy, které předkládala obhajoba, byly soudy jednoznačně vyvráceny.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by prokázala, že soudy v řízení překročily svoji pravomoc, či zkrátily stěžovatele v jeho zaručených právech, zejména v tvrzeném právu na spravedlivý proces. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí důkladně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu