ECLI:CZ:US:2012:4.US.2055.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2055/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. H., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Těšnov 1163/5, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012, č.j. 2 T 6/2010-1154, a Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2012, č.j. 6 To 15/2012-1167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002, č.j. 40 T 14/2000-598, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2003, č.j. 6 To 29/2003-671, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odstavců 1 a 4 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s dozorem, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Trestného činu se měl stěžovatel mimo jiné dopustit tím, že jako ředitel a předseda představenstva Vzájemného penzijního fondu pro Čechy, Moravu a Slezsko Garance, a.s., předstíraje jinou transakci, převedl na účet E. B. do švýcarské banky částku 1 milionu USD. K věci stěžovatel předložil v listopadu 2011 soudu nové skutečnosti týkající se zpráv o odklonění miliard Kč z Mostecké uhelné, a.s. do Švýcarska a neschopnosti českých orgánů činných v trestním řízení řešit, ve spolupráci se švýcarskými orgány, vrácení těchto prostředků zpět do České republiky. V případě stěžovatele existovala výše zmíněná pohledávka vzájemného penzijního fondu pro Čechy, Moravu a Slezsko Garance, a.s. za Švýcarským subjektem, panem E. B. O této pohledávce byly orgány činné v trestním řízení informovány. Přesto jediná aktivita k vymožení peněz od E. B. vyšla od stěžovatele, na jehož podnět byl pan B. předvolán švýcarskými orgány činnými v trestním řízení, jimž přislíbil vrácení peněz. České orgány činné v trestním řízení však nevyvinuly žádnou aktivitu a z nově předložených skutečností plyne, že neměly zájem, a to ani v případech mnohem závažnějších, konat a vstoupit do součinnosti s příslušnými orgány ve Švýcarsku.
Podle stěžovatele v právě projednávaném případě neprojevily obecné soudy zájem "chránit zájmy společnosti, ústavní řízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob", jak stanoví §1 trestního zákona, který rovněž stanoví jako polehčující okolnost aktivní činnost pachatele při odstraňování škodlivých následků trestného činu. V daném případě se tak nestalo, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 6/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování novosti a významnosti jeho podkladů, předložených obecným soudům, z nichž dovozoval zkrácení ve svých právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, který vznikl vyčleněním ze spisu téhož soudu vedeného pod sp. zn. 40 T 14/2000, se podává, že stěžovatel se obrátil na Městský soud v Praze s návrhem na obnovu řízení opakovaně. Poprvé návrhem ze dne 30. března 2010 (č.l. 900), které Městský soud v Praze zamítl dne 25. května 2010, č.j. 2 T 6/2010-983, stížnost zamítnul Vrchní soud v Praze dne 23. srpna 2010, č.j. 6 To 65/2010-1031; následně stěžovatel podal návrh dne 23. února 2011 (č.l. 1074), který Městský soud v Praze zamítl dne 2. června 2011, č.j. 2 t 6/2010-1094, stížnost zamítnul Vrchní soud v Praze dne 13. září 2011, č.j. 6 To 60/2011-1120. Poté již stěžovatel podal návrh dne 2. prosince 2011 (č.l. 1132) o kterém bylo rozhodnuto shora napadenými usneseními.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení.
První fáze řízení probíhala před Městským soudem v Praze, přičemž soud opakovaně dospěl k závěru, s nímž stěžovatel nebyl spokojen, a proto takové rozhodnutí napadl stížností. Vrchní soud v Praze ke stížnosti přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně podrobně a své závěry řádně odůvodnil. Jak soud prvého stupně, tak i soud stížnostní opakovaně stěžovatele informovaly o nezbytných předpokladech pro nařízení obnovy řízení a v čem má spočívat novost nově zjištěných skutečností. Z napadených rozhodnutí je patrné, že ani v projednávaném případě obecné soudy neshledaly novost a význam důvodů, na nichž návrh na povolení obnovy řízení založil. Jak správně uvedl již Městský soud v Praze, stěžovatel byl shledán vinným a odsouzen za to, že jako ředitel a předseda představenstva akciové společnosti vyvedl, bez zákonem presumovaného souhlasu statutárních orgánů, finanční prostředky, navíc zastíraným způsobem, mimo dispozici společnosti. Kde peníze skončily a zda či jak bylo možno dosíci jejich návratu, nemá na kvalifikaci trestného jednání stěžovatele vliv, který dovozuje.
Právo na soudní ochranu, jak je zakotveno v Listině i Úmluvě, poskytuje každému účastníku řízení záruky, že o jeho návrzích bude rozhodovat příslušný zákonný soud, způsobem, který je dán procesními předpisy a jeho rozhodnutí musí být v souladu s právním pořádkem. Stěžovatel předložil návrh na nařízení obnovy řízení ve své věci, neboť se domníval, že se jedná o nové okolnosti, které, pokud by byly známy v době vydání odsuzujícího rozsudku, respektive i v době řízení o opravných prostředcích, by vedly ke změně závěrečného výroku. V právě projednávaném řízení však příslušné soudy neshledaly význam a novost způsobilou znovu projednání pravomocně ukončené trestní věci stěžovatele. Dle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, respektive dle čl. 2 odstavce 2 Listiny, je možné státní moc uplatňovat jen v mezích daných zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatelem požadované rozhodnutí však tuto podmínku nemůže splňovat.
Proto Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzenému zásahu do základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Jak je ze spisového materiálu, jakož i z napadených rozhodnutí patrné, pokud dospěly obecné soudy k závěru o nedůvodnosti návrhu na obnovu řízení, nelze jejich závěru o absenci nových informací nic vytknout.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu