ECLI:CZ:US:2012:4.US.2065.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2065/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele M. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem, Farní 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 10 Co 231/2011 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 46 Sd 63/2010 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §185b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení v záhlaví citovaného právního předpisu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu došlo z podnětu Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace, k přijetí částky 366.610,- Kč do úschovy okresního soudu, a to ve prospěch stěžovatele. K jeho odvolání rozhodl krajský soud tak, že věc není možné věcně projednat, neboť příjemce složených peněz se stává účastníkem řízení až v okamžiku právní moci odvoláním napadeného usnesení okresního soudu a z toho důvodu věc odmítl.
Stěžovatel si proti usnesením obecných soudů podal předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že vedlejší účastník byl ve věci nesprávně specifikován. Stěžovatel se zdržuje a přebírá poštu na adrese xx a nikoliv na adrese xxx. Tato skutečnost je známa jak soudu, tak i Magistrátu města Ostravy. Stěžovatel je v řízeních vedených u Magistrátu města Ostravy a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zastoupen advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem. Z jemu udělené plné moci vyplývá, že advokát je zmocněn i k přijímání finančních plnění za stěžovatele - vedlejší účastník tak neměl složit peněžní částku do úschovy soudu, ale měl tak učinit buď na účet stěžovatele, nebo jeho právního zástupce. Stěžovatel se o řízení o úschově dověděl až po právní moci napadeného usnesení okresního soudu. Uvedeným postupem došlo dle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel má za to, že ustanovení §185b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a proto se v souvislosti s probíhajícím řízením domáhá jeho zrušení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatou ústavní stížnosti nemožnost stěžovatele účastnit se řízení o soudní úschově peněžních prostředků ukládaných v jeho prospěch. Tato okolnost však sama o sobě nemůže založit protiústavnost, neboť splněním dlužníkovy povinnosti do soudní úschovy nedochází k zásahu do práv stěžovatele. Důvod je pak třeba spatřovat především v ustanovení §185d odst. 2 o. s. ř., které dává věřiteli možnost předmět plnění nepřijmout. Samotný proces soudní úschovy je tak především vztahem mezi soudem a složitelem. Teprve po právní moci usnesení o přijetí věci do soudní úschovy je oprávněnému subjektu dána možnost jednat určitým způsobem, nikoli však povinnost. Složení věci do soudní úschovy představuje pouze zformalizovaný a zobjektivizovaný způsob plnění závazku, který má umožnit dlužníku prokázat, že svůj závazek splnil.
Z ústavněprávního hlediska přitom není podstatné, zda mohl a měl složitel plnit jiným způsobem, to není ostatně ani předmětem řízení před obecnými soudy, neboť ty vycházejí s prostého prohlášení složitele o nemožnosti plnění. Ústavní soud může v předmětném případě posoudit pouze ústavnost postupu obecných soudů při přijímání peněžních prostředků do úschovy, v žádném případě však není věcí obecných soudů či dokonce soudu Ústavního, zkoumání jiných možností plnění ve prospěch oprávněného.
Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části právního předpisu, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu