ECLI:CZ:US:2012:4.US.2092.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2092/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky MKM WOOD, spol. s r. o., se sídlem Jablonského 1225, Čáslav, zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1889/2009-113 ze dne 27. 4. 2011, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 382/2008-95 ze dne 21. 10. 2008 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 8 Nc 2789/2007-67 ze dne 9. 10. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") č. j. 8 Nc 2789/2007-7 ze dne 9. 5. 2007 byla na návrh obchodní společnosti MP SPOL, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), nařízena exekuce na majetek stěžovatelky za účelem vymožení pohledávky ve výši 700.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v průběhu exekučního řízení vznesla návrh na zastavení exekuce a odložení jejího provedení do doby než bude o zastavení exekučního řízení rozhodnuto. Stěžovatelka tvrdila, že proti vymáhané pohledávce vedlejší účastnice jednostranně započetla vlastní pohledávku ve výši 926.300,- Kč a vedlejší účastnici již tedy nic nedluží.
Okresní soud usnesením č. j. 8 Nc 2789/2007-67 ze dne 9. 10. 2007 návrh stěžovatelky na zastavení exekuce a na odložení provedení exekuce zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, nicméně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 22 Co 382/2008-95 ze dne 21. 10. 2008 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1889/2009-113 ze dne 27. 4. 2011 z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že tvrzená pohledávka stěžovatelky za vedlejší účastnicí neexistovala, proto nemohlo dojít k zániku vymáhané pohledávky započtením.
Dle tvrzení stěžovatelky měla její pohledávka vzniknout tak, že stěžovatelka měla v leasingovém nájmu vozidlo, které zapůjčila vedlejší účastnici. V důsledku protiprávního jednání statutárního orgánu vedlejší účastnice a jejího zaměstnance došlo k dopravní nehodě, při níž bylo vozidlo zničeno. Pojišťovna odmítla vyplatit pojistné plnění s odkazem na porušení právních předpisů provozovatelem vozidla a stěžovatelka tak byla nucena sama uhradit leasingové společnosti veškeré leasingové splátky. Stěžovatelce tedy v důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice vznikla škoda, neboť kdyby při nehodě nedošlo k porušení právních předpisů, pojišťovna by vyplatila pojistné plnění a stěžovatelka by hradila pouze tu část leasingových splátek, která by nebyla kryta pojištěním. Kromě toho se majetek stěžovatelky oproti předpokládanému průběhu leasingového vztahu zmenšil; stěžovatelka totiž uhradila veškeré leasingové splátky, aniž by následně nabyla do svého vlastnictví předmět leasingu, neboť tento byl v průběhu dopravní nehody zničen.
Obecné soudy se s výše uvedenou argumentací neztotožnily s odůvodněním, že vedlejší účastnice neodpovídala za škodu na vozidle stěžovatelce, jakožto leasingovému nájemci, nýbrž leasingové společnosti, která byla vlastníkem vozidla. Skutečnost, že stěžovatelka byla povinna uhradit veškeré leasingové splátky za zničené vozidlo, byla důsledkem ujednání smluvních stran v leasingové smlouvě, přičemž tímto ujednáním, pro stěžovatelku nevýhodným, byla příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a majetkovou újmou na straně stěžovatelky přetržena. Obecné soudy v tomto ohledu odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména rozsudky sp. zn. 25 Cdo 78/2001 ze dne 30. 10. 2002 a sp. zn. 25 Cdo 257/2005 ze dne 29. 3. 2007 (posledně uvedený rozsudek byl v napadeném usnesení Nejvyššího soudu chybně označen jako rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1124/2005).
Usnesení okresního soudu č. j. 8 Nc 2789/2007-67 ze dne 9. 10. 2007 a na něj navazující usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci, k němuž přispěl rovněž vadný procesní postup soudu prvního stupně, byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka měla za to, že skutkový stav věci vykazoval ve srovnání s případy, na něž obecné soudy odkazovaly, významné odlišnosti, a předmětné judikáty na něj proto nebylo možno bez dalšího aplikovat, resp. taková aplikace vedla k absurdním a nespravedlivým důsledkům. Obecné soudy odmítly stěžovatelce poskytnout soudní ochranu, ačkoliv byla jedinou osobou, v jejíž majetkové sféře se dopravní nehoda negativně projevila. Leasingový pronajímatel, který byl dle obecných soudů oprávněn vymáhat po vedlejší účastnici škodu, tak učinit nemohl, neboť by obdržel hodnotu vozu dvakrát - jednou od stěžovatelky v rámci leasingových splátek a podruhé od vedlejší účastnice. Jestliže leasingová smlouva de facto přiznávala leasingové společnosti právo na náhradu škody vůči stěžovatelce, měl by logicky na stěžovatelku přejít nárok na náhradu škody vůči vedlejší účastnici. Obecné soudy přijaly výklad, dle nějž je skutečný viník dopravní nehody (vedlejší účastnice) činěn materiálně nepostižitelným, zatímco ten, komu reálně vznikla škoda, se nemůže náhrady domoci. Kromě toho soud prvního stupně na jednání dne 4. 10. 2007 zamítl důkazní návrhy stěžovatelky s odůvodněním, že otázka započtení pohledávky má být řešena v nalézacím řízení. Poté tento svůj názor přehodnotil a v odůvodnění svého usnesení se touto otázkou meritorně zabýval, aniž by však dal stěžovatelce možnost doložit a doplnit všechny významné okolnosti, týkající se započtení, jako například odlišnost od jiných judikovaných případů. Stěžovatelka dále spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv i v neúměrně dlouhém exekučním řízení, jehož délka činila v době podání ústavní stížnosti čtyři roky, aniž by pro to existovaly objektivní důvody; stěžovatelka byla nucena v mezidobí ukončit činnost. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 22 Co 382/2008-95 ze dne 21. 10. 2008 a usnesení okresního soudu č. j. 8 Nc 2789/2007-67 ze dne 9. 10. 2007 svým nálezem zrušil. Jelikož ústavní stížnost dle svého obsahu směřovala rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1889/2009-113 ze dne 27. 4. 2011, podrobil Ústavní soud přezkumu i toto rozhodnutí, ačkoliv jej stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně neuvedla.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v návaznosti na to i dalších ústavně zaručených práv, jež spatřovala především v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatelky o započtení pohledávky řádně zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí jejího návrhu na zastavení exekuce a odklad exekuce logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jimi provedené interpretaci právních předpisů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud toliko podotýká, že zavázala-li se stěžovatelka v leasingové smlouvě hradit leasingové splátky i v případě zničení předmětu leasingu, bylo na ní, aby v rámci zachování náležité obezřetnosti tuto skutečnost zohlednila při uzavírání smlouvy o výpůjčce. Tento závěr implicitně vyplývá již z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud jej vyzdvihuje, aby bylo patrno, že výsledná nemožnost požadovat náhradu škody není důsledkem přepjatého formalismu obecných soudů, jak dovozovala stěžovatelka, nýbrž v prvé řadě postupu samotné stěžovatelky, neodpovídajícího zásadě bdělého přístupu k ochraně svých práv (vigilantibus iura scripta sunt). K námitce procesního pochybení okresního soudu Ústavní soud uvádí, že toto nemělo na výsledné posouzení sporné právní otázky vliv, neboť stěžovatelka mohla své argumenty v plné šíři uplatnit v odvolání i v mimořádném opravném prostředku, což také učinila.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené průtahy, z ústavní stížnosti vyplývalo, že stěžovatelka považovala za protiústavní celkovou délku doby, po níž bylo rozhodováno o jejím návrhu na zastavení a odklad exekuce. Ostatně i petit ústavní stížnosti svědčil o tom, že v době podání ústavní stížnosti již stěžovatelka měla průtahy za odeznělé; nenavrhovala totiž, aby Ústavní soud zakázal obecným soudům v průtazích pokračovat. Námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů vztahujících se k již ukončené fázi soudního řízení, není důvodem kasace rozhodnutí, jimiž byla daná fáze řízení završena. Takový postup by totiž případnou újmu, jíž stěžovatelka utrpěla, stejně odstranit nemohl. Celková doba řízení by mohla být relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151).
S ohledem na výše uvedené nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené v převážné míře na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěla Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto mu nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu