ECLI:CZ:US:2012:4.US.2121.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2121/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti BOLECH IMPEX, s. r. o., se sídlem Opatov 73, Dušejov, zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Uherském Hradišti, V Teničkách 614, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 č. j. 1 Afs 16/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 8. 9. 2008 č. j. ZK/42-387/2008 a ZK/22-428/2008, kterým zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí, jímž nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2010 č. j. 8 Ca 451/2008-33 žalobu stěžovatelky odmítl a stěžovatelkou podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011 č. j. 1 Afs 16/2011-55 zamítnuta.
3. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že v podané žalobě správně argumentovala výkladem ustanovení §55b odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), jež stanoví, že proti rozhodnutím o povolení nebo nařízení přezkoumání nejsou opravné prostředky připuštěny. V jejím případě však podle jejího názoru proti odmítavému rozhodnutí opravné prostředky připuštěny jsou, neboť jejich uplatnění zmíněný zákon o správě daní a poplatků nezakazuje. Správní orgán se však jejím odvoláním věcně vůbec nezabýval, odmítl ho jako nepřípustné a řízení o podaném odvolání zastavil. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelce v tomto ohledu ochranu jejího práva na možnost přezkumu správním orgánem neposkytl. Stěžovatelka zastává názor, že Nejvyšší správní soud měl v tomto směru ve svém rozhodnutí uplatnit stejný závěr jako v rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 207/2005. Setrvalá judikatura správních soudů, dle níž rozhodnutí, kterým nebylo povoleno přezkoumání daňových rozhodnutí, je soudně nepřezkoumatelné, se podle názoru stěžovatelky ale nevztahuje na přezkoumání procesního postupu, kterým bylo takové zamítavé rozhodnutí vydáno, neboť pak by neexistovala žádná kontrola nad tím, zda bylo postupováno při zamítnutí žádosti o přezkoumání daňových rozhodnutí v souladu s právními předpisy. Shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 207/2005 stěžovatelka argumentovala již v podané správní žalobě a pokud následně Nejvyšší správní soud nepostupoval v napadeném rozhodnutí v souladu se zmíněným judikátem, pak se toto jeho nynější rozhodnutí ocitá v extrémním rozporu s jeho dřívějším rozhodnutím. S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 451/2008.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v podané správní žalobě a kasační stížnosti. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Je to přitom právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).
7. Základní stěžovatelčina námitka spočívá v jejím nesouhlasu s výkladem §55b odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tak jak byl proveden ze strany správních soudů. Podle stěžovatelčina výkladu uvedeného ustanovení se však v jejím případě správní orgán měl jejím odvoláním věcně zabývat. Jak Ústavní soud zjišťuje z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, věnoval tento postupu správního orgánu a jeho interpretaci předmětného ustanovení náležitou pozornost. Z obsáhlého odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá jeho základní argumentace, podle níž pokud stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně, pak měla možnost se proti němu účinně bránit podáním žaloby ve správním soudnictví postupem podle §65 a násl. s. ř. s. Této možnosti soudního přezkumu však stěžovatelka nevyužila a obrátila se se žádostí o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně na Ministerstvo financí, které svým rozhodnutím tento přezkum nepovolilo, a ministr financí následně podané odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl.
8. S ohledem na tyto skutkové okolnosti se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právním názorem vysloveným v usnesení Městského soudu v Praze, jenž žalobu stěžovatelky odmítl s ohledem na ustanovení §70 písm. a) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími, jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy napadené rozhodnutí nebylo rozhodnutím způsobilým zasáhnout subjektivní práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud také v této souvislosti vyložil ustanovení §55b odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je srozumitelně a logicky odůvodněno a opírá se jak o vlastní relevantní judikaturu, tak o judikaturu Ústavního soudu. V tomto směru nelze proto jeho rozhodnutí považovat za nepředvídatelné, přičemž Ústavní soud nemá za nezbytné předmětnou obsáhlou argumentaci Nejvyššího správního soudu znovu opakovat a odkazuje v tomto ohledu na odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 57-59). Ústavní soud zde neshledává důvodu, pro nějž by podaný výklad uvedených ustanovení zákona o správě daní a poplatků a soudního řádu správního a jejich důsledků pro posuzovanou věc bylo možno označit za výraz libovůle, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Odlišný náhled stěžovatelky na interpretaci těchto zákonných ustanovení ještě sám o sobě nevypovídá o porušení jejích základních práv.
9. Pokud stěžovatelka argumentuje rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 207/2005 a namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je s ním v extrémním rozporu, pak je zde Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka předmětným rozhodnutím argumentovala pouze v podané správní žalobě, tuto argumentaci však již neuplatnila v podané kasační stížnosti (viz č. l. 36-37). Nejvyšší soud se tedy touto její argumentací nemohl zabývat a ve svém rozhodnutí se s ní vypořádat. Ústavní soud zde připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zakotvenou v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") z hlediska nutnosti vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích ústavně zaručených práv poskytuje. Subsidiarita pak nespočívá pouze ve vyčerpání procesních prostředků, nýbrž nutně i argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto prostředcích. Ústavní soud se proto touto stěžovatelčinou námitkou nemohl zabývat.
10. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je povolán poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatelky. Není však místem pro pokračování polemiky se závěry správních soudů, nedosahují-li námitky v tomto směru úrovně ústavního práva. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, se jí nepodařilo prokázat, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu