ECLI:CZ:US:2012:4.US.2194.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2194/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Setal, s. r. o., Wenzigova 1861/7, Praha 2, právně zastoupené advokátkou Mgr. Lucií Slabou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 14. 1. 2008 sp. zn. 18 C 332/2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 12 Co 240/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1756/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že smlouvou uzavřenou dne 9. 11. 2004 mezi ní a ČR Fondem dětí a mládeže "v likvidaci" byly na ni úplatně převedeny sporné nemovitosti, přičemž prodávající posléze její řádně nabyté a v katastru nemovitostí řádně vložené vlastnictví zpochybnila. Dle náhledu vedlejší účastnice nebyly splněny všechny náležitosti pro převod vlastnického práva - tj. nebyl dán souhlas ministerstva financí. Z uvedeného důvodu pak považovaly obecné soudy dotčenou kupní smlouvu za neplatnou.
Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že se nemůže ztotožnit s názorem obecných soudů, podle nichž likvidátor Fondu dětí a mládeže postupoval při převodu sporných nemovitostí v rozporu s ustanovením čl. I. bod 10 zákona č. 364/2000 Sb., neboť byl povinen nakládat s majetkem podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku ČR") konkrétně podle ustanovení §22 odst. 3. Uvedený zákon je obecným právním předpisem, který upravuje nakládání s majetkem státu. Je tedy nutné podle něj postupovat vždy, pokud jiný zvláštní zákon nestanoví jinak. Takovým zvláštním zákonem je dle stěžovatelky právě zákon č. 364/2000 Sb., o likvidaci Fondu dětí a mládeže, který upravuje postup, jakým má likvidátor postupovat při likvidaci majetku ve správě jmenovaného fondu. Tento speciální právní předpis stanoví likvidátorovi povinnost zbývající část majetku ve správě fondu úplatně převést na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Pokud by zákon o zrušení fondu neřešil některou otázku související s likvidací, pak ustanovení čl. I bod 9 podpůrně ukládá likvidátorovi povinnost postupovat podle ustanovení §70-75 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o majetku ČR je tedy právním předpisem obecným a lze ho použít podle ustanovení čl. I bod 10 zákona o likvidaci fondu dětí a mládeže pouze tehdy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dospěly-li obecné soudy za nastíněného stavu věci k závěru, že je dotčená smlouva o prodeji nemovitostí absolutně neplatným právním úkonem, jedná se dle stěžovatelky o interpretaci a aplikaci právní normy, která vybočuje z mezí ústavnosti, nenaplňuje smysl a účel právní úpravy, nevede k posílení právní jistoty a zasahuje do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud opakovaně zmiňuje ve svých rozhodnutích, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
K porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v souvislosti s interpretací a aplikací tzv. jednoduchého práva dochází zpravidla za situace, kdy obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovanou věc (a to v případech vzájemné konkurence dvou či více norem jednoduchého práva či konkurence interpretačních alternativ norem tohoto práva), eventuálně pokud by v soudním rozhodování byl obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole), a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku interpretace, jež je v naprostém rozporu s principy spravedlnosti (zde příkladem může být tzv. přepjatý formalizmus), v důsledku interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovatelném významu a rovněž za situace, kdy je rozhodováno bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 a ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98, a svazek 38, č. 177).
Obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se Ústavní soud v minulosti již zabýval pod sp. zn. I. ÚS 2294/10, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud zde posoudil z ústavněprávního hlediska závěry obsažené ve stěžovatelce známém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, který dopadá i na projednávanou problematiku. K obdobným závěrům pak dospěl Ústavní soud i ve věci evidované pod sp. zn. III. ÚS 249/08 dostupném na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. V předmětném případě nespatřuje čtvrtý senát Ústavního soudu důvody, pro které by se měl od výše citovaných soudních rozhodnutí jakkoli odchýlit.
Stěžovatelkou předestřená oponentura právním názorům obecných soudů nemá ústavněprávní reflex již proto, že jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry nadto zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, které účastník může předvídat. Právní posouzení věci obecné soudy rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu