ECLI:CZ:US:2012:4.US.2352.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2352/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) J. S., a 2) S. D., obou zastoupených JUDr. Jiřím Vosáhlem, advokátem, AK se sídlem Krátká 194, 257 44 Netvořice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012 č. j. 28 Cdo 2143/2011-189, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 č. j. 51 Co 40/2010-164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 7. 2009 č. j. 6 C 413/2006-138 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o vydání náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 413/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelé se domáhali vypořádání náhrady za zemědělskou usedlost v k. ú. Mrač. Šlo o restituční nárok oprávněných osob vyčíslený u prvého stěžovatele částkou 294 128 Kč a u druhého stěžovatele částkou 176 476 Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl; dospěl k závěru o prekluzi nároku ve smyslu §16 odst. 3 zákona o půdě, neboť stěžovatelé nedoložili, že by v šestiměsíční lhůtě ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, tj. nejpozději do dne 3. 5. 1998, vyzvali povinnou osobu, obec Mrač, a to i prostřednictvím Pozemkového fondu České republiky, k poskytnutí náhrady za nevydanou nemovitost. V průběhu řízení uplatnil žalovaný Pozemkový fond ČR námitku promlčení a obvodní soud pro úplnost konstatoval i promlčení práva, to ovšem za situace, že by nárok již nebyl prekludován. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací námitky stěžovatelů posoudil jako nedůvodné a vyloučil, že by včasnost výzvy bylo možné dovozovat z připravovaných dohod či z tvrzených ústních výzev. Vzhledem k závěru o prekluzi nároku bylo podle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se námitkou promlčení, nicméně pokud by tak bylo na místě, i odvolací soud konstatoval, že tříletá promlčecí lhůta uplynula dnem 3. 5. 2001 (žaloba byla podána dne 21. 11. 2006). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné; poukázal na to, že k povaze lhůty k uplatnění nároku na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě již dříve opakovaně judikoval; pokud šlo o promlčení práva, ztotožnil se s právním závěrem Městského soudu v Praze.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli obecným soudům, že se blíže nezabývaly právní možností existence ústní výzvy oprávněných osob a nedbaly na větší vstřícnost povinné osoby vůči restituentům. Setrvali na tvrzení, že jejich výzvu převzal a potvrdil bývalý vedoucí územního pracoviště Pozemkového fondu v Benešově Z. H., a pokud se později vyskytly odlišnosti v kopiích výzvy či vyšlo najevo, že věc nebyla zapsána v knize došlé pošty územního pracoviště, neměly být tyto vnitroorganizační problémy přičteny k jejich újmě. Stěžovatelé kritizovali nepřesná skutková zjištění a uvedli, že nárok na náhradu za dům a pozemkové parcely v obci Mrač uplatnili na základě rozhodnutí příslušného okresního pozemkového úřadu. Zatímco náhrada za nevydané pozemky jim byla poskytnuta, nárok na náhradu za nevydaný dům nebyl přiznán, a to i přesto, že obec Mrač nárok uznala, nechala zpracovat příslušnou dohodu o poskytnutí náhrady a starosta obce svědčil v řízení v jejich prospěch. Stěžovatelé oponovali i rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména závěru o promlčení práva; setrvali na tvrzení, že nárok na náhradu řádně a včas uplatnili u Pozemkového fondu ČR, u kterého řízení dle jejich názoru skončilo až dnem 15. 8. 2006.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat správnost právních závěrů obecných soudů vyplývající ze skutkových zjištění, pokud ovšem nejde o skutkový či právní omyl obecného soudu, v důsledku kterého dochází k porušení práv nebo svobod zakotvených v ústavní rovině.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatelů, byť opřené o čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, tvořil jejich nesouhlas se skutkovými a právními závěry nalézacího a odvolacího soudu o prekluzi, resp. promlčení jejich práva. Při výkonu dohledu nad dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy však není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy; stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti identifikoval, která pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a jsou způsobilá založit jeho zásah; jde o případy neprávem opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu). Pochybení takového charakteru však v postupu obecných soudů v projednávané věci nezaznamenal.
Obvodní soud pro Prahu 3 ústavní stížností napadený rozsudek přiměřeně odůvodnil, uvedl v něm, jaké důkazy provedl (mezi jinými i svědecké výpovědi Z. H. a J. H., tehdejšího starosty obce Mrač), jak je hodnotil, jaká skutková zjištění z nich vyvodil a jaké právní závěry k nim přiřadil. Městský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil provedený rozsah dokazování ze strany nalézacího soudu za dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí ve věci samé. Závěr obecných soudů, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat doručení výzvy povinné osobě v zákonem stanovené lhůtě, tak nelze označit za případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Rovněž právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 3 verifikované Městským soudem v Praze nelze považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska proto obstojí. Skutečnost, že stěžovatelé s hodnocením provedených důkazů nesouhlasili, resp. jim přikládali jiný význam, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jejich tvrzení o důvodnosti jejich ústavněprávní argumentace.
Pokud jde o řízení o dovolání, občanský soudní řád umožňuje dovolacímu soudu posoudit podmínky přípustnosti dovolání a odmítnout je bez nařízení ústního jednání. Je-li dovolání účastníka řízení, opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl v konkrétní věci k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla takové rozhodnutí akceptuje. Úvahu Nejvyššího soudu v tomto směru nepřezkoumává, neboť je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemělo po právní stránce zásadní význam.
Právními závěry obecných soudů ve vztahu k promlčení práva a námitkou stěžovatelů vůči nim vznesenými se Ústavní soud nezabýval, neboť rozhodnutí ve věci samé byla prvotně založena na prekluzi práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu