ECLI:CZ:US:2012:4.US.2402.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2402/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012 č. j. 10 Co 324/2010-167 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 12. 2009 č. j. 17 C 449/2004-152 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 6. 2012 se J. Ž. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku po pracovním úrazu po skončení pracovní neschopnosti bylo porušeno základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mostě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 17 C 449/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 4. 12. 2009 nalézací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 32 552 Kč a ve zbytku, pokud bylo žalobou požadováno z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 11. 2002 do května 2009 zaplacení další částky 1 114 905,86 Kč a dále od června 2009 do dovršení 65 let věku žalobce placení měsíční renty 13 464,28 Kč, žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.); jednalo se již o druhé rozhodnutí ve věci po částečném zrušení prvního rozsudku Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud"). V odůvodnění nalézací soud mj. konstatoval, že žalobce se fakticky domáhal náhrady za ztrátu příležitosti se zaměstnat v lépe placené profesi, takový nárok však ze zákona nevyplývá. K neprovedeným důkazům navrhovaným žalobcem nalézací soud uvedl, že by vedly ke zjištěné skutkového stavu pro posouzení věci zcela nerozhodného.
Dne 8. 2. 2012 odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 12. 2009 v napadené části, tj. v zamítavém výroku I. spolu s náhradově nákladovým výrokem II., potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění mj. konstatoval, že provedl žalobcem v odvolacím řízení navrhovaný důkaz posudkem OSSZ Teplice o invaliditě ze dne 18. 5. 2011, přičemž provedení dalších důkazů účastníci nenavrhli; poukázal na skutkové a právní závěry nalézacího soudu vycházejícího v důvodech svého rozhodnutí z ustálené soudní judikatury a odkázal na podrobnou a přesvědčivou důvodovou část rozsudku nalézacího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že "obecné soudy pochybily ve skutkovém posouzení věci a že celou věc i právně posoudily nesprávně, a to s ohledem na odmítnutí provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, kterým mělo být prokázáno tělesné postižení stěžovatele a jeho invalidita, odmítnutí znaleckého posudku soudního znalce z oboru mezd a posouzení nároku stěžovatele na odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti." Nalézací soud nesprávně posoudil nárok na odškodnění ztráty na výdělku, pokud uvedl, že se stěžovatel musel při hledání zaměstnání po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, u kterého došlo k úrazu, ucházet o zaměstnání stejného typu; tato povinnost z žádného právního předpisu či judikatury neplyne; navíc z žádného právního předpisu ani judikatury neplyne povinnost zaměstnavatele, u kterého se zaměstnavatel o místo stejného typu ucházel, vydat mu jakékoliv potvrzení o tom, že u něj stěžovatel o toto místo usiloval. Odvolací soud nesprávným právním názorům přisvědčil a otázkou neprovedených důkazů se nezabýval; nesprávně též posoudil souvislost mezi vznikem pracovního úrazu a vznikem škody. Stěžovatel měl za to, že právě špatným výkladem zákona obecnými soudy bylo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti - ač vyzván - nevyjádřil, odvolací soud o vyjádření žádán nebyl.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy a v námitkách týkajících se spravedlivosti řízení z hlediska dokazování.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením souzené věci obecnými soudy Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (v projednávaném případě ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a požadovanou ztrátou na výdělku) - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly dvakrát soud nalézací i soud odvolací, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok byl jen zčásti důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěl nalézací a odvolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen.
Tvrzení o porušení spravedlivého procesu vadným dokazováním Ústavní soud shledal rovněž zjevně neopodstatněným. Neprovedením všech důkazů stěžovatelem navržených nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil (viz výše) a odvolací soud důkaznímu návrhu vyhověl, jak bylo rovněž již uvedeno výše.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu