ECLI:CZ:US:2012:4.US.2404.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2404/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010 č. j. 5 Afs 98/2009-67 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009 č. j. 30 Ca 175/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 17. 8. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované mu zejména článkem 3, článkem 11, článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a 3, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článkem 90 Ústavy. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, žádal stěžovatel zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Brno. Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem zmíněná rozhodnutí celního ředitelství zrušil pro vady řízení a dále přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, byť ne v celém rozsahu žádaném stěžovatelem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřípustnost podle §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle Nejvyššího správního soudu totiž kasační stížnost brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení a proti odůvodnění (resp. důvodům) týkajícího se věci samé. S takovýmto výkladem ovšem stěžovatel nesouhlasí; má za to, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou v ústavní stížnosti obsáhle odkazuje, je přípustná i kasační stížnost brojící proti výroku, jenž sice formálně koresponduje s žalobním návrhem, ale odůvodnění tohoto výroku vykazuje znaky nezákonnosti (nepřezkoumatelnosti) či zmatečnosti.
II.
Ústavní stížnost v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu je nepřípustná, v rozsahu brojícím proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud – před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti – je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedeného přitom vyplývá, že ústavní stížnost je v rozsahu žádajícím kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat jiné orgány veřejné moci.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Ústavnímu soudu je známa různost výkladu §104 odst. 2 s. ř. s. a jeho vývoj. Podle přesvědčení Ústavního soudu je pak nutno princip, podle něhož lze v řízení o kasační stížnosti přezkoumat i rozhodnutí správního soudu, jímž se předcházející rozhodnutí správního orgánu ruší, aplikovat jenom v těch případech, kdy se správní soud, jehož rozhodnutí je kasační stížností napadeno, dopustil při řešení meritorní otázky takového pochybení, jež naplňuje znaky nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z dokumentů, jež měl Ústavní soud při projednávání stěžovatelovy stížnosti k dispozici – tj. tedy ani z ústavní stížnosti samotné, přitom podle Ústavního soudu neplyne, že by se krajský soud pochybení této intenzity dopustil. Stěžovatelovi lze dát zapravdu v tom, že v souladu s jím citovanou judikaturou se Nejvyšší správní soud měl věcně zabývat rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení. Nicméně v právě projednávaném případě – s ohledem na omezenou potenci rozhodnutí o nákladech řízení zasáhnout do základních práv stěžovatele – nepřistoupil i z tohoto důvodu Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu