ECLI:CZ:US:2012:4.US.2455.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2455/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele N. P., zastoupeného zákonnou zástupkyní M. P., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Opletalova 1535/4, proti měnící části výroku I. a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 29 Co 32/2012-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2012, se stěžovatel domáhal podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení části shora uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku ve smyslu čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 C 134/2010 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 26. dubna 2010 se stěžovatel a jeho matka M. P. domáhali po žalovaném B. Ď. (dále jen "žalovaný") zaplacení náhrady škody způsobené usmrcením blízké osoby ve smyslu ustanovení §444 odst. 3 písm. f) občanského zákoníku. K žalobě byla přiložena plná moc ze dne 13. dubna 2010, kterou zmocnitelka M. P. zmocňuje zmocněnce Mgr. Petra Kočího, Ph.D., advokáta, aby ji zastupoval při všech právních úkonech (č. listu 4). Pod č. listu 57 je pak založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. srpna 2010 č. j. 15 Nc 680/2010-34, kterým jmenovaný soud dává souhlas M. P., matce nezl. N. P., mimo jiné i k vedení sporu o zaplacení náhrady škody ve výši 240 000,- Kč pro nezletilého, vedeném pod sp. zn. 18 C 134/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 5.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro uznání ze dne 23. srpna 2011 č. j. 18 C 134/2010-100 uložil žalovanému zaplatit jak stěžovateli, tak i M. P., každému částku 240 000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I. a II.), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit oběma žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 74 244,- Kč (výrok III.) a žalovanému uložil i povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 19 200,- Kč (výrok IV.). Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, přičemž dle jeho námitek měl být uplatněný nárok projednán po věcné stránce a nemělo o něm být rozhodováno na základě formálního závěru o zmeškání lhůty. Stěžovatel pak společně se svojí matkou ve vyjádření k podanému odvolání namítal pochybení soudu ve vztahu ke stanovené výši nákladů řízení, neboť dle jeho názoru advokát zastupuje dva účastníky, kteří jsou samostatnými procesními společníky a proto nebylo třeba uplatňovat ustanovení §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.").
Městský soud Praze jako soud odvolací poté rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že výše nákladů činí 57 360,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni M. P. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 57 000,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení pochybil jak soud prvního stupně, který vyšel z nesprávné premisy, že žalobci měli v řízení postavení nerozlučných společníků, tak i soud odvolací, který dovodil, že zastoupena advokátem byla jen žalobkyně M. P., zatímco stěžovatel byl zastoupen toliko jí, jakožto svou zákonnou zástupkyní. Podle názoru stěžovatele je takové posouzení věci zcela nelogické a neodpovídá skutečnému stavu věci, kdy ve všech podáních je zřetelně uváděno, že společný právní zástupce zastupuje oba žalobce, přičemž žalobkyně zastupuje stěžovatele jako jeho zákonná zástupkyně. Stěžovatel má proto za to, že byl zkrácen na náhradě nákladů řízení o částku 114 360,- Kč, čímž došlo k zásahu do jeho tvrzených základních práv.
Ústavní soud si vyžádal k podané ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze. Městský soud v podání, kterým doručil Ústavnímu soudu soudní spis a které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 13. srpna 2012, uvedl, že se vyjadřuje pouze tak, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření stěžovatele neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za nutné uvedené podání zasílat stěžovateli k podání repliky.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním odvolacího soudu uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že městský soud se rozhodnutím o náhradě nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí zcela ústavně konformním způsobem odůvodnil. Pokud městský soud vyšel z obsahu plné moci ze dne 13. dubna 2010, kterou zmocnitelka M. P. zmocňuje zmocněnce Mgr. Petra Kočího, Ph.D., aby ji zastupoval při všech právních úkonech, pak nelze považovat jeho závěr o tom, že právně zastoupena v řízení je právě žalobkyně, která je zákonnou zástupkyní stěžovatele a předmětem žaloby je tak částka 480 000,- Kč, za postup, který by byl při výpočtu nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., natolik excesivní, aby mohl nabýt intenzity způsobující zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Své závěry pak odvolací soud rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí a proto postačí na toto odůvodnění odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu