ECLI:CZ:US:2012:4.US.2470.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2470/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Janem Hraškem, advokátem, se sídlem Revoluční 123/17, Liberec 4, proti části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010 sp. zn. 3 To 60/2009, jíž zůstává rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 7. 5. 2009 č. j. 54 T 5/2008-4963 nezměněn a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. 3 Tdo 331/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti nezbytné pro tento druh stížnosti, brojil stěžovatel proti výše citovanému usnesení Nejvyššího soudu výše uvedené části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010.
Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 7. 5. 2009 č. j. 54 T 5/2008-4963 pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Stěžovatel v průběhu řízení několikrát navrhoval, aby byl ve věci vypracovaný znalecký posudek, jenž ocení převáděný nábytek, který dle jeho tvrzení měl cenu uvedenou na kupní smlouvě uzavřené mezi tm-Travel market, s. r. o., a HOFI, s. r. o. Za situace, kdy by byla cena na kupní smlouvě uvedená totožná s hodnotou nábytku, nemohlo by se hovořit o "výhodě na dani". Tomuto návrhu však nebylo nikdy vyhověno. Podle mínění stěžovatele bylo povinností soudu, jako orgánu činného v trestním řízení, provést navržený důkaz nebo se o to alespoň pokusit. Uvedený důkaz je dle náhledu stěžovatele stěžejní, neboť pokud by cena nábytku odpovídala ceně na kupní smlouvě, byl by dán podklad pro vyslovení výroku o nevinně obžalovaného. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyhledávat i důkazy ve prospěch obhajoby, což v daném případě učiněno nebylo. Stěžovatel podal v minulosti též dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej však odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba poznamenat, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů, není tedy jakousi další soudní instancí. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Proto může fyzická nebo právnická osoba podat ústavní stížnost pouze pokud tvrdí, že neoprávněným zásahem veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
V souvislosti s procesem dokazování Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li tedy stěžovatel, že nebyl proveden jím navržený stěžejní důkaz, a to znalecký posudek na cenu dotčeného nábytku, nutno konstatovat, že z odůvodnění vrchního soudu se podávají zřetelné důvody, pro které lze tento důkaz považovat za nadbytečný. Vrchní soud se cenou nábytku zabýval relativně podrobně, přičemž své závěry zasadil do širšího kontextu případu. Nejvyšší soud pak k námitce navrženého a neprovedeného důkazu konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění nižších soudů a při své činnosti vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Z ústavněprávního hlediska je v souvislosti s uvedeným podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy navržený důkaz stěžovatele nepominuly a v rámci odůvodnění svých rozhodnutí se s ním vypořádaly způsobem, nezakládajícím pochybnost stran práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu