ECLI:CZ:US:2012:4.US.2482.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2482/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 č. j. 7 Tdo 545/2011-149, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2010 č. j. 4 To 18/2010-4396 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009 č. j. 46 T 2/2009-4016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 19. 8. 2011 se D. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 46 T 2/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 46 T 2/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 12. 2009 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let; trestní řízení bylo vedeno i proti dalším spoluobviněným.
Dne 22. 6. 2010 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného a dalších spoluobviněných rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 12. 2009 částečně zrušil v odsuzující části (výrok I.) a podle §259 odst. 3 tr. řídu ve vztahu ke zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl mj. tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, a odsoudil k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let; současně nad obviněným vyslovil dohled a uložil mu, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil; podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na pět let. Základním důvodem změny, ke které přikročil odvolací soud, bylo to, že v době jeho rozhodnutí bylo namístě posoudit věc podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010; jinak odvolací soud rozhodl na podkladě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 38) konstatoval, že sice zjistil nevytýkané podstatné vady mající vliv na správnost napadených výroků, především o vině stěžovatele, a svá zjištění v tomto směru promítl do výroku svého rozhodnutí, nicméně v nalézacím řízení podstatné vady spočívající zejména v porušení ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, neshledal. Konstatoval, že stěžovatel (stejně jako další obvinění) odvolacími námitkami nabízel v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu izolované hodnocení důkazů bez jejich posouzení ve vzájemných souvislostech a že většina odvolacích námitek stran skutkových zjištění byla jen opakováním obhajoby již uplatněné v řízení před nalézacím soudem; uplatněnou obhajobou se nalézací soud náležitě vypořádal.
Dne 26. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") mj. dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 6. 2010 podané z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V odůvodnění uvedl, že námitky obviněných směřující proti skutkovým zjištěním, proti tomu, jaké důkazy soudy vzaly za podklad těchto zjištění a jak tyto důkazy hodnotily, a proti tomu, že soudy neprovedly další důkazy podle návrhů obviněných, stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nejsou pod něj podřaditelné. V poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor; skutková zjištění soudů měla odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, soudy podrobně vysvětlily své hodnotící úvahy, které v odůvodnění rozsudků jasně, srozumitelně a přehledně popsaly, hodnocení důkazů bylo logické, odpovídalo obsahu provedených důkazů a nebylo zatíženo žádnou deformací důkazů ani jiným vybočením z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu; soudy nalézací a odvolací se vypořádaly s obhajobou obviněných, včetně námitek týkajících se zákonnosti a použitelnosti některých úkonů jako důkazů, a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný a další důkazy podle návrhů obviněných za nadbytečné.
Dovolací soud v odůvodnění dále uvedl, že námitkám obviněného, dle nichž popis skutku ve výroku o vině neobsahuje žádné okolnosti naplňující u něho znaky spolupachatelství, znaky uvedení někoho v omyl a subjektivní stránku trestného činu, nebylo možno přisvědčit. To, že se obviněný do předmětných machinací zapojil jako spolupachatel, bylo zřejmé z širšího okruhu okolností popsaných ve výroku o vině a podrobněji pak rozvedených v odůvodnění rozsudků obou soudů. Výrok o vině obviněného z hlediska znaků spolupachatelství, znaku uvedení jiného v omyl a subjektivní stránky trestného činu shledal plně akceptovatelným a námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit tento výrok, zjevně neopodstatněnými.
Dne 23. 8. 2012 Ústavní soud ústavní stížnosti M. K. a J. S., vedené pod sp. zn. II. ÚS 2415/11, resp. II. ÚS 2500/11, směřující proti týmž rozhodnutím a obsahující shodnou, resp. podobnou, argumentaci jako nyní projednávaná ústavní stížnost, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel v obecné rovině tvrdil, že v řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 23 a ostatních ustanoveních hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); vady dokazování se prolínaly s porušováním zásad trestního řízení, a došlo k extrémním nesouladům zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, což založilo "ústavněprávní vadu důkazního procesu." Obecné soudy "provedly a hodnotily důkazy pouze v neprospěch stěžovatele, jím navržené důkazy nebyly buď vůbec provedeny či připuštěny a hodnoceny byly jako nevěrohodné bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění."
Obecné soudy porušily princip in dubio pro reo, když "zcela neobhajitelně" a k tíži stěžovatele hodnotily nejednoznačný důkaz "Odborné vyjádření z odvětví kriminalistická expertiza ručního písma ze dne 9. 2. 2009." Navíc opomenuly jeho opakovaný návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie ohledně pravosti jeho podpisu na úvěrových smlouvách.
Obecné soudy nesprávně posoudily důkazy k prokázání úmyslu jako zákonného znaku skutkové podstaty zločinu podvodu. Popis skutku v odsuzujícím rozsudku neobsahuje žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit naplnění zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. "uvedení v omyl" a "subjektivní stránky" spočívající v jednání vedeném od počátku s úmyslem nesplácet úvěry a sebe nebo jiné obohatit.
K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými a právními závěry došlo podle stěžovatele při prokazování spáchání zločinu podvodu ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, neboť skutkové závěry obecných soudů v tomto směru "vycházejí spíše z hypotéz než z provedených důkazů"; stejně je tomu i při hodnocení osoby stěžovatele odvolacím soudem z hlediska přitěžujících okolností podle §42 písm. a), písm. b), písm. f) tr. zákoníku.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy "pominuly nebo nedostatečně zřejmě a racionálně logicky zpochybnily" důkazy navržené a předložené stěžovatelem o jeho nepřítomnosti v inkriminované dny v Praze a pouze konstatovaly, že jednání v Brně ještě nevylučovalo z hlediska časových možností účast obžalovaného na jednání v Praze v oba inkriminované dny. Je tedy evidentní, že byl od samého počátku trestního stíhání postaven do role, v níž "musí prokazovat svoji nevinu."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K obecně formulovaným námitkám o protiústavnosti napadených rozhodnutí, jež tvořily podstatnou část argumentace v části II. ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že zásadně není povinen (namísto stěžovatele) zkoumat, které části rozhodnutí případně řízení k jejich vydání vedoucím by mohly zakládat zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod; jinak řečeno, k obecně formulovaným tvrzením Ústavní soud zpravidla nepřihlíží a shledává je zjevně neopodstatněnými.
Z argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, jeho odvolání a dovolání na straně jedné a odůvodnění napadených rozhodnutí na straně druhé, je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakoval námitky, které již dříve uplatnil v nalézacím, odvolacím a dovolacím řízení a s nimiž se nalézací, odvolací i dovolací soud v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
K obecnému tvrzení stěžovatele o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a vykonanými důkazy Ústavní soud obecně uvádí, že zpravidla neakceptuje tvrzení o vadách řízení před nalézacím soudem (např. při dokazování), neboť nedostatky v tomto směru mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. V jiných případech je uvedený extrémní rozpor důvodem k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 612/2007, dostupné na http://www.nsoud.cz/), v případě ústavní stížnosti pak důvodem zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů, pokud se zjištěný rozpor projevil porušením některého ze základních práv či svobod (zpravidla základního práva na spravedlivý proces). Takový rozpor v projednávaném případě však Ústavní soud, stejně jako soud dovolací (viz výše), neshledal.
K tvrzení, že nalézací soud opomenul opakovaný návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku u oboru grafologie k posouzení pravosti jeho podpisů na úvěrových smlouvách, Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu vycházející z hlavy páté Listiny (ve vztahu k dokazování a obhajobě však zejména z článku 40 odst. 4 Listiny), resp. z článku 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
Z napadeného rozhodnutí nalézacího soudu (str. 25) je zřejmé, že svůj závěr o pravosti podpisů stěžovatele na jednotlivých dokladech (který byl pouze jedním z řady skutkových zjištění vedoucích k odsuzujícímu rozsudku) soud nezaložil jen či výlučně na skutečnostech plynoucích z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická expertiza ručního písma ze dne 9. 2. 2009 (jímž bylo mj. pouze prokázáno, že jeden z podpisů na úvěrové smlouvě ze dne 7. 3. 2007 byl pravděpodobně pravým podpisem stěžovatele, že u ostatních jen obtížně zpracovatelných podpisů jen nešlo vyloučit, že se jednalo o pravé podpisy), nýbrž především na údajích plynoucích z výpovědi svědkyně P.
Pro takto vyložené důvody mohl Ústavní soud uzavřít, že k protiústavnímu opomenutí důkazů ani jejich neústavnímu hodnocení obecnými soudy nedošlo.
S námitkami stěžovatele ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a popisu skutku v odsuzujícím rozsudku se dostatečně již vypořádal dovolací soud, jak bylo již výše uvedeno; Ústavní soud, maje závěry Nejvyššího soudu stran těchto výhrad za ústavně konformní, může na ně plně odkázat.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní argumentaci a ani Ústavní soud neshledal žádnou okolnost, jež by mohla založit důvod k jeho kasačnímu zásahu.
Nad rámec již uvedeného Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svých (výše zmíněných) odmítavých usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2415/11 a sp. zn. II. ÚS 2500/11 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), jejichž ústavněprávní závěry jsou plně aplikovatelné i na projednávaný případ.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu